Nevím, zda titulek něco říká dnešní mladé a snad i střední generaci; jsou to první slova písně, která mne, seniora, provázela od dětství. Píseň bojová, výrazného rytmu, která se velmi často ozývala z radia. Televize tehdy nebyla. Spáleniště si představíme i bez ní, bezútěšný šedočerný obraz, popel, saze, ohořelé trosky. Je to sugestivní a není divu, že jsme tenhle obraz měli v poslední předvolební kampani jako symbol toho, co zanechává předchozí vláda. Velmi často jsem o spáleništi slyšel od tehdejší poslankyně, teď ministryně Aleny Schillerové, ale přidali se i další politici. Tato dáma však byla velmi důsledná, je pořád, a spáleniště bylo v jejích vystoupeních co chvíli. Ono to fungovalo odedávna, opakování jednoduchého výroku.

Připomnělo mi to velmi slavný příběh ze starověkého Říma, když ve válkách s Kartágem tehdejší římský senátor Marcus Porcius Cato končil každé svoje vystoupení, ať bylo o čemkoliv, proslulou větou: „Ostatně soudím, že Kartágo má být zničeno“. A bylo. Ale mezi dávným politikem a dnešní ministryní je rozdíl – Cato bouřil směrem do budoucna, paní Schillerová míří do minulosti, co napáchali předchůdci. Nikoli, co udělá teď ona, i když začíná přiznávat, že se schodek rozpočtu zvýší. To mnohé voliče nenadchne, ale jistou dobu bude viníkem hlavně předešlý ministr Stanjura, s ním však celá vláda.

U vědomí života ve spálené zemi jsme se, manželka a já, vydali v předvánoční době, ale nikoli těsně před svátky, na nákup do obchodního centra na kraji naší vsi. Ta čítá asi tři a půl tisíce obyvatel, možná už víc, a v tom centru je už nějaký čas, mimo jiné, velký supermarket známé značky. Nespecifikuji, nechci dělat reklamu. K našemu údivu koncem loňského roku přibyl na zmíněném spáleništi další, neméně známý supermarket. Přiznám se, že jejich obraz neskýtal představu spálené země, kterou zanechal profesor Fiala a spol. Vrchovaté nákupní vozíky, ten náš zdaleka ne, vystačíme s málem. Netřeba mít parmskou šunku, pravé šampaňské, sýr zrající celé věky. Ovšem lidé to kupovali, takže zřejmě se některým požár vyhnul. Teď vážně – je jasné, že jsou tací, kteří sáhnou po zlevněných potravinách, jimž prochází lhůta, takže cena je vskutku nízká. Velmi nízký důchod má prý 35 000 spoluobčanů. Ale pohled na občas přetékající nákupní vozíky mířící k zaparkovaným vozům, mezi nimiž naše přes deset let stará škodovka působila už skoro jako model Laurin & Klement, jako by dával za pravdu tvrzením, že jsme si přece jen polepšili. Jistě, můžete se ptát, zda díky Fialově vládě, nebo jí navzdory. Tak je to vždycky.

Nedávné údaje, že jsme, tuším, šestí v jakémsi pořadí úspěšných států, má asi něco do sebe. Jen verze, že je to šesté místo na světě, je nesmysl. Odborníci to uvedli na pravou míru, že jde snad o tři desítky států, ale i tak šesté místo mezi nimi není nejhorší. Můžeme se bavit o tom, zda mohlo být umístění lepší, a zda to znamená, že jsme na vzestupu. Sdělení paní ministryně Schillerové o vyšším rozpočtovém schodku je varovné. Ano, zase Cato Starší – za všechno může Kartágo, tedy vláda Fialova, která nechť je zatracena. Voliči to udělali a čas ukáže, zda to byl ten nejlepší nápad. Přijímám tuhle kritiku předchozí vlády; v politice své předchůdce nechválíme.

Začal jsem údernou písní a ta pokračuje „přes krvavé řeky …“, což zákonitě vede k dalšímu členovi vlády, panu Macinkovi. Ten slíbil potoky zelené krve. Slibovat, že poteče krev, je dost nechutné, ale především – vypovídá to o tom, že se pan ministr nehodlá s nikým bavit, protože pravdu má on (respektive jeho učitel Václav Klaus) a je to jediná pravda. Takže se půjde přes mrtvoly? Kdy jindy by tekla krev, byť zelená? A to je ukázka toho, co nám chybí − schopnost debaty. Kam zmizela?

Také sdílím pocit, že některá opatření pro ovlivnění klimatu jsou uspěchaná, ale nevylévejme s vaničkou i dítě. Otázkou především je, zda se klima mění. Pokud ano, pak proč? Je to důsledek lidské činnosti, nebo přirozený jev? Jestliže však za to můžeme také my, jak dalece významný je náš příspěvek? To vše jsou otázky do diskuse, kterou ale vedou odborníci, do značné míry skrytí v pozadí.

Pan ministr má teď hodně povinností, protože jeho hlavní pole je zahraničí, ale to životní prostředí je také podstatné. Věděli to už naši předkové, kteří ho devastovali dost výrazně. V minulých staletích se v pecích topilo dřevěným uhlím, takže hutě, sklárny, a další dílny odlesňovaly rozlehlé oblasti. Jak v 16. století napsal slavný báňský a hutní odborník Georgius Agricola, krátce působil v Jáchymově, „důlními pracemi jsou devastována pole pro nekonečnou potřebu dřeva: a když jsou lesy a háje pokáceny, je vyhubena zvěř a ptactvo“. Když po necelých pěti staletích vyjdu v naší vsi do polí, občas se pochlubím po návratu, že jsem viděl zajíce. Jednoho. V šedesátých letech je tu chytali živé na export, a ještě se dostalo na myslivce. Bažanta vídám vzácně. Jen tu jsou všude divočáci, občas i ve vsi.

A ještě návrh panu ministrovi či jeho nástupci na životním prostředí – roku 2000 vyšla v Princeton University Press vědecká kniha, jejíž autor na základě dobových záznamů ukazuje, že odlesňování, které v Evropě opravdu masívně probíhalo, snad vedlo ke klimatické změně. Dodávám, že autor je vědec, proto nepíše kategoricky „vedlo“, ale „možná mohlo vést“. V každém případě se kolem roku 1800 objevil nový jev nazývaný „evropský monzun“. Nikoli pravý, ale projevující se dlouhými dobami sucha vystřídanými krátkými, ale mohutnými dešti. Někdy se zdá, že trvá dodnes.

Námětů k diskusi je hodně. Otázka je, zda nová vláda bude debatě otevřená, což zatím nevypadá nadějně. Spíš konstatuje, že na spáleništi skončila klimatická krize. Uvidíme, zda se ta zuhelnatělá plocha zazelená. Ještě dodatek – není to narážka na manifestaci Zelených, míním to obrazně.