„Jestliže jsem snad dnes náhodou zapomněl někoho z přítomných urazit, ať mi to, prosím, odpustí.“ S těmito slovy se prý ve Vídni ve své oblíbené restauraci loučil večer co večer skladatel Johannes Brahms se svými kumpány.
Podobně by bez té ironické dikce mohla tato věta stát za proslovy některých našich politiků z minulé vlády, včetně dosluhujícího prezidenta. Na citovanou větu jsem si vzpomněl, když jsem v minulých dnech slyšel projevy předsedy Senátu Miloše Vystrčila a premiéra Petra Fialy, právě proto, že se lišili politickou kulturou, o které někteří z výše zmíněných politiků tvrdili, že nevědí, co to je. A to přesto, že právě způsob vedení a vyjednávání každého konfliktu, kterých jsme zažili v minulosti tolik, je dle sociologů jedním z nejvýraznějších projevů politické kultury. Abychom však toto pochopili, musíme vědět, že kultura a umění není totéž, protože umění má jen symbolický význam.
Teprve když si to uvědomíme, pochopíme, že kultura je rastr života: vytváří normy. Člověk se vždy přizpůsobuje prostředí, v kterém žije, a to určují právě osoby, které jsou často ve veřejném prostoru vidět. Pakliže toto prostředí díky nim hrubne, a to nejen slovníkem, ale celým jejich chováním, vysíláme o sobě špatný signál, díky kterému při střetu s jinou kulturou je naše pozice značně ztížená. A to byl právě i případ našeho vztahu k Evropské unii. Tam právě kultura tradičně hraje již staletí zásadní roli ve společenském postavení. Kultura se ve staré Evropě stala nejvhodnějším nástrojem ke společenskému vzestupu, k možnosti „vzdělat se“. Tak jako nějaký předmět se stává kulturním tehdy, když přetrvá staletí, tak i kulturním člověkem je taková osobnost, jejíž způsoby a myšlenky přetrvávají, jak dokazují Jan Ámos Komenský či Karel Havlíček Borovský a v moderní politice T. G. Masaryk a Václav Havel.
Samo slovo kultura má římský původ: je odvozeno od colere, což v překladu znamená: pěstovat, obydlovat, starat se, hlídat a chránit. Souvisí tedy primárně se stykem člověka s přírodou a s jinými bytostmi, s kultivací a péčí, která činí z našeho okolí vhodné místo k lidskému obývání a bytí. A je naopak v rozporu s jakoukoliv snahou o opanování jak přírody, tak druhých lidí. Hannah Arendtová říká: „Kultura označuje kult bohů a péči o to, co jim vlastně náleží.“ První použil toto slovo pro záležitosti ducha zřejmě Cicero, když hovořil o ecolere animum, o pěstování ducha či o cultura animi, o kultuře ducha. Jinými slovy kulturou rozumíme od nepaměti civilizacemi předepsaný postoj k přírodě a k lidem, nebo jak dnes říkáme ke způsobu spravování věcí veřejných, tedy ke způsobům, jakými se projevuje politika. Proto správnost každého záměru má striktně politický význam a i vkus je jednou z důležitých politických schopností. Teprve když se tohle u nás podaří nové vládě dodržet a udržet, dostaneme se z té nejhorší ze všech krizí, které nás nyní sužují, a to je krize důvěry v politiku. Ta vyžaduje od politiků dvě zdánlivě protichůdné schopnosti: pevnou vůli a plachost ducha.
Psáno pro ČRo Plus
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel