Nezlobte se, ale ve věštění jsem vždy platil za póvl. Nedokáži věštit z karet, jakožto ani z lógru, čajových zrnek, pohozených pantoflů, utržených knoflíků a z různých dalších předmětů, které, ač je vídáme zcela běžně, mají pro nás magickou moc, pro níž se zříkáme úvah rozumu a raději se spoléháme na pitoreskní náhodu.

A stejně mi to nedá a pokusím se přijít s vlastním obrazem pro dvanáct měsíců, které nás čekají. Takže, už 2. ledna si Mirek Topolánek navlékne nový oblek jisté nejmenované italské značky, který získal od své milované (vlastně od Ježíška), aby jím udivil své vládní kolegy a své naškrobené a intrikující partajníky nechal zblednout závistí. Následující den Petra Paroubková zasedne do oblíbené řecké restaurace, aby se jejím hostům pochlubila decentní broží, kterou pro změnu nadělil Ježíšek (co by člověk pro dětské čtenáře nezkreslil) jí. 4. ledna si Václav Klaus vyzkouší v krkonošských hvozdech nové běžky, a překvapivě tak upozadí svůj až dosud prioritní sjezd. V sobotu Martin Bursík za aplausu ekologických aktivistů ze všech končin světa nasměruje správnou (zelenou) cestou na Šumavě zmateně poskakující srnu. Konec prvního týdne v roce zakončí v neděli 6. ledna Miloš Zeman, který na své tvrzi coby ryzí obdivovatel a znalec přírodních krás Vysočiny rozdělá v krbu oheň z jím přineseného klestí a zapálí si zánovní dýmku s tabákem prověřeným generacemi myslivců, kteří od nepaměti dbali na pořádek v lesních revírech jím milovaného kraje. Příští týden začne…

Ne. Nechci vás unavovat nepodstatnostmi, které pro naše životy nemají význam a jejichž časté přetřásání na veřejnosti do naší politiky přineslo hotový bulvár. Politici si proto dávají mnohem více záležet na tom, jestli nemají příliš křiklavou lyžařskou kombinézu, jestli jejich šperky působí na ostatní elegantně a rozhodně ne snobsky. Jestli jejich oblek vypadá jako originál od špičkových návrhářů a ne jako trhovnický podvrh. Nebo zda v dostatečném množství produkují dojem prospěšnosti či snad životní důležitosti. Iluze šťastného domova, kterou se mužové a ženy moci nechávají při kontaktu s okolím unášet, je též nechutná, neboť stejně jako všechny výše zmíněné neduhy odvádí pozornost občana od důležitých otázek, na které by každý skutečně schopný (ne však všehoschopný) politik měl znát odpověď a které by měl umět řešit.

Politika je dnes divadlo. Byla jím vždy a s tím se nedá než souhlasit. Ale dřív přece jen byli politici více správci věcí veřejných a méně herci, kteří takovou činnost předstírají. Politika se topí ve formě. V pompézní slávě, opulentních radovánkách a teatrálních výhodách, na které obyčejný smrtelník nikdy nedosáhne. Většina odpovědných politické řady opustila. Zbyli jen šašci schopní pro uchování svých funkcí užít jakýchkoli kejklí.

Pro své uzdravení politika potřebuje vůdce. Nikoli cirkusové principály halekající v zasmrádlém šapitó. Ani kmotry, kteří řídí své podniky bezcitnou silou. Pro politiku bude plně dostačující, když nalezne osobnosti, které k vážným věcem budou přistupovat vážně a kteří v rozhodující okamžik nestrnou hrůzou v póze vypreparovaného klauna.

Do již započatého roku přeji naší zemi politiky. Zvláštní. Vždyť jich máme tolik. Já ovšem přeji politiky skutečné, pro něž politická práce bude vždy posláním a ne pouhou pokladnicí pro zkrášlení osobních prožitků. Přeji české společnosti silné a schopné vůdce, kteří na potkání nezrazují vlastní program, kteří neměnní své názory tak, jako se obnošený kabát mění za nový, a kteří zároveň nejsou přezíraví k hlasům, jež k nim doléhají zvenčí, a dokáží si přiznat chybu.

A co to vlastně plácám? Již nějaký pátek tu máme demokracii. My rozhodujeme o svých představitelích. Tudíž přeji každému z nás, aby v sobě nalezl sílu dát hlas v nejrůznějších volbách, které nás protentokrát čekají, ne podle předváděných výmyků na visuté hrazdě, ale podle umění stát zpříma na pevné zemi.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz