Souboj titánů, na který nedojde
Dominik Duka a papež František představují dva odlišné proudy v katolické církvi. Škoda, že papež na své podzimní cestě do střední Evropy Česko vynechá. Bylo by hezké vidět kontrast mezi dvěma v mnohém tak protikladnými muži. I když ateistickým Čechům by to možná bylo fuk. Ostatně i na původně církevních státních svátcích nás nejvíc zajímá ten den volna.
Nejateističtější národ Evropy slaví jako státní svátek své svaté a věrozvěsty, jejichž duchovnost je mu dávno vzdálená. Cyril a Metoděj a hned po nich Hus, dvojboj křesťanské kultury a náboženského vzdoru vnitřní víry, který jako by vystihoval trvalejší duchovní napětí v české společnosti. Chceme být součástí velkého křesťanského proudu, ale vždycky tak nějak po svém, s uchováváním vnitřního práva na menší či větší herezi, až se někdy celá zvěst někam ztratí.
Duchovnost společnosti se jistě nedá měřit vlažností ke křesťanským svátkům, ať už je to Cyril a Metoděj, svatý Václav nebo Jan Hus, leccos to ale o obecnějším vztahu ke starosti o duši ve společnosti vypovídá. Buď není vůbec, nebo je vnějškově formální, bez toho nejdůležitějšího, což je vzájemnost a vnitřní duchovní práce. Možná i proto je v Česku tak silně cítit napětí mezi postavou největší křesťanské autority na Zemi, kterou je momentálně papež František I., a hlavou české katolické církve, tradičně nejvyšší duchovní autoritou tuzemskou.
Všichni jedna rodina
Je škoda, že během plánované zářijové cesty do střední Evropy papež František navštíví jen Maďarsko a Slovensko a Česku se vyhne. Kontrast mezi ním a arcibiskupem Dominikem Dukou by mohl být vidět v přímé konfrontaci, nejen v mediálním zprostředkovaném srovnání.
Papež František je považován za toho, kdo uvolňuje konzervativní stereotypy vnímání a souzení církve, jakkoli i on má své jisté limity kupříkladu při zkoumání afér se sexuálním zneužíváním v církvi. Populární obraz tohoto papeže byl zafixován ve filmu Dva papežové, kde je Františkovým protikladem jeho konzervativní předchůdce Benedikt XVI. V poněkud rozmarné názorové výměně obou pontifiků se nakonec ten nejpodstatnější rozdíl odhalí v interpretaci slova „tradice“. Je to trochu paralela filmu Královna, ve kterém se britská panovnice Alžběta II. dostává do rozporu s vlastním lidem, kterému slouží, protože brání tuhou tradici minulosti. Vztah ke královskému majestátu po radě premiéra Blaira zachrání až pochopení, že tradice se musí rozvíjet v otevřeném rozhovoru s ostatními tady a teď, přičemž se od majestátu čeká fundamentální projevení citu, tedy zájmu o druhé, bez ohledu na to, jací jsou.
I ve Dvou papežích se ukáže, že František je ten, kdo vychází od dotyku s druhými, jak si vžil na své duchovní cestě v Latinské Americe, a poté dochází k určitému zobecnění své zkušenosti. Benedikt se ve zjednodušení vyjevuje jako představitel racionality víry, z obecného myslitelského a morálního poučení, stojícího na výkladech svatých textů, vychází mezi lidi. A tak je Františkovi přirozeně cizí jakékoliv národní bránění víry, vyhánění nevlastních od bran duchovní obce, kterou má být církev ve smyslu velké všeobjímající rodiny. Fratteli tutti, všichni jsme bratři, zní název Františkovy encykliky, v níž je právě doslovná i symbolická rodinná blízkost označena za centrum lidských vztahů (i celého světa), z nichž nesmí být vylučován nikdo pro svou jinakost.
„Nejlepší cestou, jak ovládat a kontrolovat lidi, je šířit zoufalství a vyvolávat strach, a to i pod záminkou obrany jistých hodnot,“ píše papež o strategiích soudobého populismu, kterým se ve veřejném prostoru, jak se zdá, často nevyhne ani možná až příliš nekatolicky národní český primas. Populismus není znovuzrozením lidu, který byl politiky dlouho přehlížen, nýbrž zneužitím lidu. Papež velmi přesně mluví o lidu jako o „mystické“ kategorii, která v konkrétním světě neexistuje. Vládne-li lid, vládne blud.
Hádání duše s kýčem
Bylo by zajímavé slyšet třeba rozhovor otců Františka a Dominika, kterak probírají zapeklitou otázku, kdo je oním nepřítelem ve známé Ježíšově maximě Milujte své nepřátele (Diligete inimicos vestros), zda i někdo zvenku (hostis), nebo jen nepřítel z nitra svého „kmene“ (inimicos). Jak se vztahovat k lidem utíkajícím z vlastní země, kterým Dominik Duka doporučil, aby zůstali doma a bojovali tam o své lepší i lepší svého státu, zatímco František I. umýval jejich nohy po vzoru Krista a přijímal je s otevřenou náručí (ostrý maďarský odpor k migrantům je mimo jiné zřejmě důvod, proč se v Maďarsku papež nesejde s premiérem Orbánem). Bylo by zajímavé se v těchto obrazech, srovnáních a paralelách ptát, kdo z těch dvou mužů následuje víc „kacířský“ Husův apel k obnově církve jako duchovní instituce mířící k pravdě srdce, nikoli k pravdě politické či názorové reálpolitiky. Jako by František byl k Husovu apelu, oběti a pravdě, kterou Češi slaví jako významný státní svátek každý rok na začátku prázdnin, mnohem blíž než otec Dominik, který za češství a českou odlišnost vystupuje veřejně v rouše katolické církve – reprezentované právě tímto papežem, jenž jako by se v sociálním cítění a vztahu k Bohu podobal dávnému českému kacíři.
Těžko poměřovat sílu soucitu a empatie, protože ta je do velké míry záležitostí vnitřního prožitku, otevřeností se ale papež vyznačuje od počátku svého působení a nabízí ji jako podmínku či východisko ke všemu ostatnímu, co se mezi lidmi v globálním světě má nově a lépe vyjednat. U teologa osvobození jistě nepřekvapí, že jeho sociální nauka míří ke kritice globálního kapitalismu a k výzvě po širším sdílení, nejenom dat a hezkých obrázků na mobilních telefonech, ale i starostí o výdělek a bohatství. U primase českého naopak trochu zaráží, že sociální nauku neprezentuje téměř vůbec.
Slastné léto, na jehož sklonu přijede papež do střední Evropy, nabízí dost volného času k relaxaci fyzické, Česko by možná potřebovalo i trochu toho oživení duchovního. Než na konci září v Den české státnosti zase začneme oslavovat duchovní moc svatého Václava, která vždycky držela české země na nohou, mohli bychom si po povinném mávání na Husa a Cyrila s Metodějem možná zase pro jednou udělat jasno v tom, jak to s těmi duchovními hodnotami a vírou myslíme. Aby živý duchovní pohyb ve veřejném prostoru nakonec nereprezentoval jen morální náboženský kýč zkonvertovaného mluvčího Hradu.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce