Letos v srpnu jsme jako každý rok pozorovali a zkoušeli vyfotit Perseidy a jako každý rok to bylo tak, že hvězdy padaly všude, jen nad naším stanovištěm (tentokrát na Soláni) padaly sporadicky, anebo mimo záběr. Fotek tak vzniklo mnoho, ale světelné ocásky byly zachyceny jen vzácně. Nezávisle na tom to ale byl (jako vždy) pěkný zážitek s nebem plným hvězd, občas i letadel a družic, ale i zážitek setkání s pozemskými hvězdami člověčími. Díky nim vznikla i jedna zajímavá fotka, kterou vymyslel a vyfotil Jarda (na fotografii vlevo) - emeritní guru a předseda (formálně už neexistujícího) fotoklubu.

Na ní stojíme proti obloze a svítíme Pánu Bohu do oken. Tato scána mi s odstupem připadá tak symbolická i nadčasová, že se s dovolením autora o ni podělím a přidám úvahy z toho vzešlé.

První, co mě napadlo, bylo to, že ty naše obrysy proti obloze se světelnými kužely baterek vypadají jako mírně vypasené padající hvězdy… zatím (až na občasný syndrom vyhoření) neshořelé, a že tak trochu i zapadáme mezi ta světýlka v nekonečném pozadí.

A nejsme padajícími hvězdami doopravdy? Možná s nimi máme podobnost větší, než se zdá. Nepatrné zrnko letí vesmírem mnoho let, urazí vzdálenosti nepředstavitelné, není vidět, ale vstupem do zemské atmosféry se zviditelní, září, ale nezadržitelně spěje ke zhasnutí a dál pak letí popel, energie, vzpomínka…

A my také odkudsi vletíme do zemské atmosféry a ta nám umožní žít, zářit, kdekdo si nás také fotí, kdekdo si něco přeje, když nás vidí, a my si zase přejeme něco, když vidíme někoho druhého! Necháváme za sebou stopu - někdo výraznou, jiný nenápadnou a pak… nevyhnutelně a spravedlivě zhasneme! To je úděl náš i úděl meteoritů, které si přičichnou k planetě Zemi.

Já vím… viditelný život Perseidu trvá zlomek sekundy, zatímco to naše plahočení atmosférou může trvat i stovku let. Jenže každý z nás asi pocítil, že čas je relativní. Dneska je sice moderní říkat, že „vše je jenom v hlavě“, ale to je někdy nebezpečné: Např. prohlásit, že mráz je jenom v hlavě, a vydat se v kraťasech a tričku do sněhové vánice, nebo že pohlaví je jenom v hlavě a vydat se v rouše Evině do pánské sprchy, anebo že stáří je jenom v hlavě a dívat se v dětském věku na film s hvězdičkou…

U vnímání času je to ale jinak, to opravdu v hlavě je! Víme sami, že některá minuta trvá věčnost a jindy nám uteče kus života, ani nevíme jak. A kolik se toho dá prožít během spánku ve snech! Kamarádovi Oldovi, když bivakoval pod Elbrusem, projel pod stanem blesk a on během té doby (srovnatelné se zábleskem meteoritu) prožil celý svůj život - v té době asi 50 let.

Další věc, která mě napadla, při patření na onen obrázek, bylo to, že jsem si uvědomil, že v poslední (nejen covidové) době asi častěji vídám padající hvězdy na obloze než některé kamarády na zemi, a že ti jsou vlastně také hvězdy - pro mě zářící a vzácné víc než ty z oblohy. Lemují a možná určují cestu životem. Když potkáme nám milého a důležitého člověka, tak to je jedinečný okamžik, při kterém si můžeme vzájemně něco dát nebo přát a síla okamžiku tu je a ono přání se vyplní možná účinněji než s asistencí hořícího vesmírného smetí na obloze.

Ještě mi přišlo na mysl, že je pěkně široká a pestrá škála stálých i padajících hvězd v mediálním vesmíru (od umělců, přes sportovce, politiky až po „hvězdy z povolání“), ale to nechme na jindy, zůstaňme pod klenbou nebeskou a přejme si, ať jsou zde naše stopy dobré, krásně zářící a dlouhé, a padající hvězdy nad hlavami pozdravme - jsou to naší souputníci prostorem a časem, akorát že to berou víc hopem!

Tak za rok na viděnou!