Bratru Petrovi zemřel přítel, a Čechům významný umělec, herec a mezinárodně uznávaný filmový režisér. Bratr Petr napsal vřelou, kamarádskou vzpomínku. Uveřejnil ji v on-line novinách, do kterých už dlouho přispíval. Dočkal se asi čtrnácti stran odpovědí a reakcí.
Z nichž nejméně tři strany se týkaly smrti významného umělce. Většinou vyjadřovaly zármutek a vzpomínaly na umělcovy úspěchy a význam, často i v osobní rovině. Mnohé obsahovaly poděkování za umělcův dar jak jednotlivcům, tak české kultuře jako celku. Ovšem některé vyjadřovaly kritiku, ať už politicky nebo „umělecky“ založenou. Kritiku tím rozhodnější a nesmlouvavější, čím méně fundovanou. Ať už politicky nebo umělecky. A rozhodně zaostávající v oblasti citové, v oblasti lidské slušnosti, taktu a kontextuální orientace.
Ty ostatní reakce na pietní, a přece vřele osobní vzpomínku na významného umělce a autorova přítele byly čert ví o čem. O problémech se současnou virovou epidemií a zda je řešena správně, o vztazích s Čínou, o těžkých závadách českých politiků (a potažmo české justice), o problémech Běloruska a Ukrajiny, o Trumpovi, konservatismu a hlouposti Američanů, samozřejmě i o hlouposti řeporyjského starosty, něco málo o problémech imigrantů a zvyšujícím se počtu státních zaměstnanců a podobně. Jak vidíte, samé věcné a důležité připomínky in media res.
Uvážlivý a zřejmě zásadně slušný čtenář (myslím, že Moravan) si dovolil, dokonce opakovaně, namítnout, že tyto reakce vskutku pod nekrolog nepatří. Že mu připadnou nevhodné, neslušné a neuctivé. Rázem byl okřiknut a postaven na své místo. Aby prý nepoučoval a nemoderoval.
A to vlastně byla poměrně slušná reakce. Protože množství „diskusních příspěvků“ se omezovalo na vzájemné výpady a nadávky, často dost hrubého zrna. V lepším případě zaujaly tón znaleckého sarkasmu. Jeden „znalec“ chybně přičetl autorství vzpomínkového textu někomu jinému, ale tomu to pak dal pěkně „mezi voči“. Jiná dáma se poněkud podezíravě divila, kterak mohl skutečný autor napsat tu vzpomínku, když je přece už rok mrtvý... (Není!) Ale opakuji, to byly ty „lepší“ reakce. Vzájemných nadávek a sprosťáren bylo víc.
V tomtéž vydání stejných novin jiný autor rozebírá Kunderovu Chválu bezvýznamnosti a trochu spekulativně ji vztahuje k českým poměrům. Ke groteskním poměrům. Kde významy jsou směšné (přidal bych – a zesměšňované) a bohatýrský rozmach se mění v trapas. Myslím, že Kundera měl mnoho důvodů být na Čechy a české poměry naštvaný, a tak netřeba spekulovat, proč se prohlašoval za francouzského spisovatele a dlouho odmítal dát svolení k českým překladům svých knih. Z lidského, psychologického i literárněvědného hlediska by mě zajímalo, zda jeho nedávný souhlas s překlady do češtiny a se založením jeho archivní knihovny v Brně představuje nějaké vyrovnání se, usmíření, „atonement“ zahořklosti.
„Diskuse“, která se poměrně nedávno vedla v tomtéž listu kolem kontroverzní knihy o Kunderovi, byla ještě vypjatěji zlá a mimo mísu, než současná „diskuse“ o Menzelovi. Ale duch a úroveň byly víceméně stejné. A kruh se uzavírá a důvodů k zahořklosti je dost. Dost pro každého, na všechny se dostane.
Čím to je? O čem to je?