První republika v nás vyvolává pocity nostalgie, které nám pomáhaly překonávat období obou totalit a i dnes na ni rádi vzpomeneme. Nebyla to doba jen idylická, politické strany byly rozhádané stejně jako dnes a musela zvládnout i světovou hospodářskou krizi. Ale postoj lidí k ní byl jiný, než dnes. Svého státu si vážili a byl po dlouhé době zase jejich. Byli ochotni ho bránit i s nasazením svého života. Vztah lidí k své zemi se projevoval i bohatým spolkovým životem. Znám to ještě z vyprávění svého dědečka. Na každé vesnici byli lidé u dobrovolných hasičů, v Sokole a také vznikalo mnoho ochotnických hereckých souborů. Pořádali posvícení, poutě a bály, kde se lidé dobře bavili. Třeba se i pohádali, ale stát byl jejich. Však ho také legionáři pomáhali vybojovat.

Měli jsme štěstí a jako nejprůmyslovější součást Rakouska-Uherska i dobrou výchozí pozici. Díky tomu a šikovnosti a vzdělání našich lidí (poděkujme Marii Terezii) jsme patřili mezi deset nejvyspělejších států. Masaryk nás stačil trochu vychovat. Pak nás však štěstěna začala opouštět. Octli jsme se v hledáčku Hitlerova Německa. V září 1938 jsme dokázali rychle a vzorně povolat do zbraně jeden a čtvrt milionu mužů, ale bez reakce spojenců to nebylo nic platné. My jsme je museli rozprostřít podél dlouhé, obtížně hájitelné hranice a německý útok by přišel soustředěně na jednom či dvou hlavních směrech. Přesto je to výkon hodný hrdosti. Navíc většinu výzbroje a výstroje si republika vyráběla sama. Až na pár položek jako dálkové bombardéry apod. Před pár dny mě překvapila informace odborníků, že dnes bychom zdaleka něčeho podobného už nebyli schopni. Pro mobilizované muže už bychom neměli boty, uniformy ani zbraně. Jsme schopni vyzbrojit něco kolem třiceti tisíc profesionálů a ještě třeba deset tisíc ve formě aktivních záloh. Nevím, jak jsou na tom v ostatních zhýčkaných zemích Evropy?

Nakonec jsme přežili obě totality, svým tradičním pragmatickým způsobem, a jsme opět slušně vyspělým demokratickým státem. Stále ještě i díky dávné výchozí pozici z počátků První republiky, která nám usnadnila i dobu komunizmu. Také nám zůstala i tradičně dobrá koruna. Na rozdíl od politiků, kteří se opět hašteří, hospodářství šlape. Tedy aspoň šlapalo do nedávna, než se ukázalo, že štěstěna si Evropu zrovna neoblíbila. No ona Evropa ji také trochu dráždí. Nevážila si svého blahobytu a začala si vymýšlet. Politickou korektnost, zelenou ideologii a tak si štěstěna řekla, že ji ukáže, co jsou to opravdové problémy. Že historie se může opakovat. U Madridu se kdysi bojovalo i o Prahu, dnes se to říká o Ukrajině. Na covid si pracně zvykáme a se zelenou ideologií jsme se ještě nevypořádali. Takže máme starosti tady a teď. Ceny rostou a nevíme, jestli budeme mít v zimě čím topit.

Umíme se semknout ve vypjatých chvílích, ale dlouho nám to nevydrží. Vzpomeňme na srpen 1968, listopad 1989 nebo šití roušek v r. 2021. Trocha sounáležitosti by byla třeba i ve všedních dnech. Jsme Češi, Moravané a Slezané a měli bychom se respektovat. Vždyť nám jde o totéž, byť třeba různým způsobem. Být úspěšní a aby se dobře žilo. Kdo bude na Hradě či po čtyři roky ve Strakově akademii není tak podstatné a přetrpěli jsme tam už leckoho. Nejsou žádní „oni“, jsme jen „my“. Jsou důležitější věci a to je respekt a úcta ke slušnosti, kterou když vštípíme svým dětem, bude hned lépe a také úcta k práci a vzdělání. Bez toho to nejde.

Identifikace svých obyvatel se státem stála za úspěchem britského impéria i USA až do konce minulého století. Co to udělalo s Německem, které Hitler motivoval k narcistní identifikaci je všeobecně známo. Lidí je na světě čím dál víc, ale jen někteří mají společný jazyk a historii. Sounáležitost byla vždy vlastní rodině, kmeni a národu. Vlastenectví je, že někam patřím. V tomto století se začal šířit jed relativizace a umělých vin a vize jsou považovány za něco přežitého. Každý je individuem a žije si po svém. Žádná vyspělá společnost se však neobejde bez pokory a stojí na základních morálních principech. Ani překotný vývoj se neobejde bez tradice a rituálů. Ty systém stabilizují. Je přece dobře, že někdy se něco sluší a něco zase ne. Tak to zkusme, už kvůli naším předkům.