Náš svět byl zasažen koronavirovou pandemií, a lze to chápat vskutku jako jakési varování. Mnoho špíny, odpadků a nerozumně chtivého působení lidí může vést k dalšímu a většímu chaosu, do něhož se nakláníme kvůli intenzivnímu působení na přírodu. Zvětšuje se tání ledovců a s tím spjatá rostoucí hladina oceánů i migrace, dál se vesele pne fosilní průmysl, svižně se však nerozpadá megalomansky monokulturní hospodaření apod. Snad po první velké srážce s realitou v tomto století dojde k prvnímu zachvění našeho prozření a lidstvo nastoupí na cestu ohleduplnějšího chování ke světu kolem sebe. Rovnováha v přírodě je křehká, může být lehce narušena lidskou nezodpovědnou činností, temně chtivým brebentěním svářících se stran, které se přou o pochybné prvenství – my máme největší letadlovou loď – ne, to my jsme největší.

Čistota duše a těla

Nezbytné je tedy permanentní očišťování naší duše zaneřáděné množstvím vášní a sklonů i množstvím nefiltrovaných informací obtěžujících mysl, jež se na nás sápou ze všech stran. Zneklidněnou mysl je třeba uklidňovat, vést ji ke schopnosti meditace a k dosahování vnitřního míru. V mlčení samoty se lze opět ladit na původní posvátnou světlinu světa, na propastnou krásu přírody, na šírání skrývající se šíravy – toho otevřena vzcházejícího z ryzího prabytí. Rostoucí příznivá a moudrá askeze povzbudí i naše tělo k větší odolnosti, můžeme se stát otužilejšími, náhle zjistíme, že když se odvážně vykoupeme ve studené vodě jarních jezer, říček, rybníků i městských nádrží, naše mysl pookřeje a duchovní srdce zaplesá, svědomí zazáří opravdovostí. Také se zvýší hladina klidné sebejistoty a budeme dospívat k správnějším rozhodnutím v blížících se tíživých okamžicích.

Své vítězství a sílu lze pěstovat jen doma, v rostoucí harmonii domova, mezi pučícími květy jabloní a hrušní v zahradě, mezi rašícími sedmikráskami, petrklíči a fialkami, mezi dovádějící zelení trav a záhonů, za zpěvu a hry piana a kytary vlnících se prostorem, kdy i ten nejmenší človíček (ale už umí mluvit) zpívá: „vrátil jsem se zpátky domů po měsíci flákání“. Procházet se očistou duše a sympatickou askezí těla probouzí větší pochopení jejich jednoty, z níž pramení zmrtvýchvstání. Překonáme konečně onen karteziánský novověký dualismus duše a těla, našeho pobytu a přírody, který si v sobě zarytě neseme a který se projevuje nezřízeným (subjektivistickým) nakládáním s přírodou? Příroda již přece není, jak jsme si doposud představovali, něčím jsoucím tam proti nám, mimo nás – „skvělé“ pány a vlastníky všeho. Nemůžeme zem a nebe vytěžovat jak chceme. Celá epocha je podle nás nazvaná, jsme „úžasní“ a přemnožení lidé antropocénu. A tak přichází doba očišťování se od přemrštěného chtění, dosahovaná skromnost a jednoduchost našeho žití se stane něčím úctyhodným, přemrštěné bohatství bude k smíchu nebo tím, čím se bude financovat ozdravení biosféry a rychlé zavádění zelených technologií (máme málo času).

Vzdor chaosu

K zabezpečení prosperity, zdraví a pořádku bude zřejmě nutno také přehodnotit parametry současné globalizace. Rostoucí vzkvetení všeho lokálního nabyde zase na významu. Globálně se mohou rozvíjet věci jako internet, kdy si jeden člověk může vyměňovat své myšlenky během chvilky s nějakým svým kolegou na druhém konci našeho světa. Globálně by bylo možno vybudovat (s pomocí boháčů a peněz vojensko-průmyslových komplexů) nadzemská zařízení v blízkém vesmíru (sluneční kolektory), jež jsou s to přeměňovat sálající energii z naší hvězdy na elektřinu, která se pak pomocí radiového vlnění přenese do pozemských elektráren a odtud do našich domovů a ke strojům všech továren světa. Dále globálně mohou vědci a technici pružně vyvíjet motory na vodík a ještě dynamičtěji a rychleji si dupnout na jadernou fúzi.

K tomu je ovšem zapotřebí zcela nového druhu politiků. Ti se stanou především zdatní v environmentálním myšlení, budou schopni vidět dopředu, přemýšlet o budoucnosti lidstva se pro ně stane samozřejmostí. Jsou to lidé s náležitě vyvinutým kritickým myšlením, nejen osoby s velmi vyvinutou touhou po moci. Moc nových politiků se harmonicky napájí něčím bytostně počátečním, je to síla vzcházející z porozumění základní světlinné síle součtveří (příroda, kosmos, člověk, posvátno). Odtud vzejde jejich moudrost a hledání pravdy. Rozbujelý ekonomismus a konzumerismus se stane minulostí, globalismus se dostane pod přirozenou kontrolu bdělých myslí a schopné správy, jež budou vždy v souladu s ekologickou udržitelností světa, s tajemstvím bytí.

Trvalý mír

S tím, co nám posílá bytí, lze být v harmonickém souladu. Je tedy také možno dosahovat na celém světě rovnovážně mírového stavu, což zrealizují jen „vyšší“, duchovně vyspělí politici. Neustálé zvyšování obrátek zbrojení se stane minulostí. Svou neutuchající touhu přít se a vítězit nasměrujeme na správné stezky, po nichž lze přirozeně vzdělanostně a technicky kráčet, nezběsile a myslivě postupovat krok za krokem – jak požadoval Tomáš Garrigue Masaryk –, aniž by to vedlo k devastaci přírody a kosmu, lidí a posvátna. Nihilismus stálého válčení a předhánění ve zbrojení a v růstu všech růstů se stane něčím mimo zákon našeho přirozeného a prozřelého bytí. Údělem bytí se stává čistý „zelený úděl“, vzešlý z našeho sebeočištění. Hesla dobývání, zbrojení, válčení, ničení a sebezničení definitivně zmizí ze scény.

Immanuel Kant byl ještě k možnosti trvalého míru skeptický, lidská povaha miluje neustálé sváření, jež vrcholí v bezhlavém šílení válek. Dnes ale již pomalu chápeme, že rozvrat klimatu a společnosti se neobejde bez nastartování citlivějšího vztahu k přírodě, a tady je nezbytný ekologičtější průmysl a ekonomika, abychom zamezili vzrůstu hladiny moří, růstu pouští a šíření přemnoženého lidstva. Abychom předešli konečnému zničení, je zapotřebí strukturovat svět tak, aby se co nejvíce přibližoval mírovému stavu, klidné a vyvážené spolupráci všech „domů světa“. Inovativní a tvůrčí energie vynálezců a moudrých politiků může vést k míruplné a osvícené proměně života na planetě Zemi.