21.9.2019 | Svátek má Matouš


ÚVAHA: Oči, které žalují

18.8.2009

Představte si, že vám budou 2 roky, jste batole. Jediný člověk, kterého důvěrně znáte a kterému věříte, je jen vaše máma. Dokážete rozeznat ještě pár dalších tváří z rodiny, objevujete první zázraky ŽIVOTA. Začínáte teprve tušit, že existuje něco jako vítr, sluníčko, stromy kolem. Nejčastější věc, kterou zatím děláte, je to, že spíte a jíte. Vždyť jsou vám teprve dva roky a život je tak nádherný.

Nemáte tuchy o společnosti venku, nemáte tuchy o problémech, které tam venku všude jsou. Jsou vám dva roky. Svět je zatím jen a jen krásný – máma, procházky, příjemně hřející sluníčko venku.

Pak přijde osudná noc. Neslyšíte, jak venku zastavuje auto. Nevidíte, že z něj vybíhají tři lidé. Opravdu lidé? Prý ano, jeden z nich má údajně doma v postýlce také malé děťátko. Tak to musí být člověk. Nebo nemusí? Kdo se v tom má vyznat? Vždyť jsou vám teprve dva roky.

Nevidíte a neslyšíte, jak oknem do vašeho pokoje letí zápalná bomba. Ještě spíte a nemáte ani ponětí, co se vám v následujících okamžicích stane. Jsou vám dva roky a sníte svůj až dosud nejkrásnější sen, je o mámě.

Budíte se, vše kolem je v jediném okamžiku v plamenech. Netušíte Kdo a hlavně Proč? Nemáte tuchy o tom, jak je tento svět zařízen. Proč jiné děti mohou spát ve svých postýlkách, snít své sny, zatímco vy ty své už jen za malou chvíli moci snít nebudete. Nemůžete to tušit. Jsou vám dva roky.

Z vašeho snu vás budí krutá realita, které nerozumíte. Začínáte se dusit, vše okolo hoří. Podvědomě chcete utéci, ale nejde to. Neumíte totiž ještě ani pořádně chodit, natož utíkat. A tak jen ležíte a cítíte nesmírnou bolest, všechno začíná strašlivě pálit. Je to stokrát horší, než když jste se jednou spálili o horký hrnec, když jste se k němu omylem připletli v kuchyni, když máma vařila oběd. Tohle je něco jiného. Pálí to úplně všude a není před tím žádného úniku. Už se nejde ani nadechnout.

Jen ležíte, vše okolo je v plamenech a vy nechápete, že právě umíráte snad tou nejstrašnější smrtí, jaká na světě existuje. Nemůžete chápat. Jsou vám pouhé dva roky.

Být starší, možná byste v tu chvíli vzpomněli na to, jak kdysi jakýsi pan Hitler podobně zabíjel statisíce a milióny lidí. I oni si museli podobnou smrt zažít, než odešli NEžít. Také jen proto, že se jemu a těm, co jej podporovali, nelíbilo, že prostě jen existují. Nic více mu neudělali. Jen byli a žili. Podle toho pána na to ale neměli právo. On právo měl, on měl právo na vše. To vše by vám mohlo proletět v tu chvíli hlavou, ale nemůže, nemáte o tom totiž ani tuchy, vždyť jsou vám dva roky!

Říká se, že v okamžiku smrti člověku projde hlavou celý dosavadní život. Ten váš „film“ je ale velice kratičký. Je v něm jediná scéna nebo spíš tužba - ruce vaší mámy, které vás odnášejí do bezpečí. Ty nakonec přijdou, ale o tom vy už nevíte, jste už na cestě na druhou stranu.

Milosrdný lidský mechanismus vás už uvrhnul do bezvědomí. Chrání vás tak před nepředstavitelnou bolestí. Vaše kůže je totiž spálená na troud, v tuto chvíli se zdá být zbytečnou, nefunkční. Nemáte ani ponětí, že právě tato vaše kůže byla tím jediným důvodem, proč ji někdo i s vaším tělíčkem zapálil. Proč vás chtěli zabít. Jsou vám teprve dva roky.

A pak už není NIC. Jedno dlouhé NIC. Netušíte, že vás odvezli do nemocnice a milosrdně vás uvedli do umělého spánku a pokouší se o nemožné. Vrátit vás zpět na stranu života.

Po třech měsících se stane zázrak. Probouzíte se. Je to opravdu zázrak. Nikdo vám nedával šanci, ale vaše malinkaté tělíčko projevilo obrovskou vůli po životě a nevzdalo to. Ono a těžko uvěřitelné umění těch pánů v bílých pláštích, kteří dokázali nemožné. Zatím. Zdaleka ještě nemáte vyhráno, čeká vás ještě hodně operací, hodně další bolesti. Poprvé vám ale dávají naději na přežití.

A stal se ještě jeden zázrak. I ten byl podmíněn velmi náročnou, trpělivou a profesionální práci, bez níž by se nestal. Policisté dopadli žháře. Kdo jsou ti, kdož vás chtěli zabít? Prý celkem normální slušní hoši, říkali sousedé. Nevěříte tomu, slušní hoši by přece nechtěli zavraždit dvouleté dítě. Ne, to opravdu nemohli být lidé, jen se za ně maskovali. Je dobře, že je dopadli, NElidi by neměli pobíhat s kanystry benzínu mezi lidmi. Ani bez kanystrů. NElidi mezi lidmi nemají co dělat vůbec.

To vše si zkuste představit při pohledu do těch dvouletých očí malé Natálky. Do očí, které se právě probudily, přestože měly být dle plánů vrahů už navždy zavřené. V těch dvouletých, tak zázračně otevřených očích je řečeno vše. Nevidíte v nich už dětské oči. Nevidíte v nich radost, lásku, úlevu.

Ty oči žalují. A taky se nás ptají. Proč? Proč jste mi to udělali? Co jsem vám já dvouletá malá Natálka udělala? Co mám společného s tou vaší ideologií, s tou vaší nesnášenlivostí? Nebyly mi ani dva roky, nemohla jsem přece nikomu ublížit.

Tak proč? Proč jste mě chtěli ZABÍT?

Diskusi pod článkem výjimečně neumožním. Slušní lidé v tomto případě nemají o čem diskutovat a těm ostatním prostor prostě dát nemíním.

Se souhlasem autora převzato z Fasulis.blog.idnes.cz



Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?
Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?

Někteří je vnímají jako výstřelek pro alternativně založené maminky. Fyzioterapeuti zase prohlašují, že nic lepšího pro nohy neexistuje. My jsme se je rozhodli otestovat na dvou kolegyních z kanceláře a zjistit, kde je pravda.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.