28.3.2024 | Svátek má Soňa


ÚVAHA: Obrazy ze současnosti národa českého

30.1.2021

V posledních létech se u nás dostávají na paškál ti, co mají z aktuálního vývoje obavy ve smyslu vyprázdnění tradičních hodnot a pojmů jako např. rodina, národ, kultura, stát. Jsou to prý udatní bojovníci, ale na bojištích z minulých staletí, dnešní doba má všechno zajištěno zákony a smlouvami, takže se není třeba vývoje bát.

Teorie je pěkná, ale strom života roste a košatí se a ten, kdo se dívá do koruny a má pocit, že se nám život mění pod rukama, ho má oprávněně – bez ohledu na to, jaká maska je mu nasazována. Myslím, že národovectví s tím nesouvisí, spíše jsou s tím spojena přísloví – o nohách na zemi, o chlebu o dvou kůrkách i onen selský rozum. Takových lidí nebude málo, akorát je není vidět a slyšet a ve volbách nemají moc na výběr – strany se jim zalíbit nechtějí, ty se předbíhají v (jim nepřijatelných) novotách. A ty, co by se líbit mohly, si neodpustí (jim nepřijatelné) úlety, že až tak atraktivní nejsou.

Mám teorii, že oni „staromilci“ jsou lidé odchovaní knihami – klasika od pohádek přes Jiráska, Foglara, verneovky, mayovky … tam všude lidé žili a umírali hodnotově klasicky. Stejně vychovávají i filmy, kde je jasné, kdo je padouch a kdo hrdina, co je dobro a co je zlo. Jsou to lidé spjatí s rodnou hroudou a nemusí žít na venkově, jsou prostě rádi, že patří této zemi na těch pár vesmírných sekund. Když přilétají, přejíždějí hraniční hvozdy, tak se jim rozbuší srdce. Když ve správnou dobu a na správném místě zazní národní hymna nebo svatováclavský chorál, tak jim i slza ukápne, jsou hrdi na lvíčka na dresu, jsou hrdi na vítězství v okresní, krajské, národní i mezinárodní lize.

A když jsou jim předkládány sebejisté názory o tom, že Češi jsou ti největší hlupáci, mají nejrozkradenější zemi, nejhorší politiky, minulost je hnus, přítomnost je na špagát a o budoucnosti je bezpředmětné uvažovat a v souvislosti s covidem že jsou Češi buď absolutně neukáznění (slabší povahy se s hanbou zbavují občanství) a nebo naopak jsou to opovržení hodné ovce, krysy, ba jsou ještě pitomější, než ta nejhloupější zvířata… oni „staromilci“ nevelebí autory (manipulátory) za tyto „geniální“ závěry, ale otevírá se jim minimálně kudla v kapse, natož aby to s očima vytřeštěnýma úžasem rozesílali všem.

Na druhé straně ale žijeme v jednotném hospodářském prostoru, který umožňuje roztáčet více peněz, pohodlně cestovat a studovat, ale je i jednotným prostorem pro spekulace, křivárny a nezvyklé zvyky a zlozvyky. Je hodnotou, kterou je nutné bránit a vylepšovat, ale že by se pro ni rozbušilo srdce a mělo obětovat i něco víc než ono„císařovo císaři“, tak to, milí unijní nadšenci, asi ne. Mezinárodně (spolu)pracovat – národně žít! To je cesta přežití pro unii i pro nás.

Pro tříbení úvah o strachu a nadšení použiji obraz – doslova obraz ze života.
Tento obraz v dávných dobách pověsil na zeď můj otec a já nemám odvahu jej sundat, třebaže je mi vyčítáno, že to je obraz nepěkný, kýč, bezcenný barvotisk. No, posuďte sami:

LP1939

V centru obrazu je Kristus na kříži a k němu vzhlížejí s nadějí a pokorou naší národní světci a světice. V pozadí jsou památná místa: hora Říp, Vyšehrad, Velehrad, Hradčany. Dole jsou erby českých zemí a vše je proloženo lipovými ratolestmi. Můžeme si myslet o malířské hodnotě cokoli, ale podstatný je symbolický význam obrazu. V rohu je totiž L.P. 1939! A tak to můžeme brát jako snahu o útěchu národních strašpytlů (do xenofobů se v té době ještě nikomu nenadávalo), kteří nepochopili skvělé možnosti, které se v onom roce otevřely pro naši zemi.

Jsou totiž i jiné obrazy z téhož roku – rozjásaná ulice s vlajkoslávou, kde všichni vzhlížejí k přijíždějícímu vůdci. Je i smutnější obrázek – vila Karla Čapka s vytlučenými okny.

Ale co bylo, bylo, je to zkušenost k nezaplacení. Obraz visel a visí v mém domě. Ten jednu dobu sloužil jako místo setkávání a besedování a při něm jsem zaznamenal i různé reakce na tento obraz. Jeden kamarád byl z obrazu doslova na měkko, protože se vrátil do dětství. Ten obraz visel celou válku u nich doma v kuchyni jako symbol naděje. O pár let později jsem zaznamenal zajímavou a v té době nečekanou reakci. To když jiný, podstatně mladší člověk prohlásil, že jsem se s tím obrazem trefil, že pro nás je – po vstupu do EU – nejvýš aktuální.

A do třetice ještě jeden příběh k témuž obrazu. Vyprovázel jsem v mrazivé noci jednoho člověka, který měl nakoupeno, z hospody domů. Tam mi pak ve skromném příbytku z vděčnosti ukazoval své poklady – nějaké hudební nástroje, krásně vyřezávaný krucifix, no a také mi ukázal onen obraz, o kterém prohlásil: „Já vím, že nemá žádnou cenu, ale já bych ho nedal za nic na světě.“

Tolik tedy k novodobé historii obrazu. Jenže tento obraz žije svým životem až do dnešních dnů a vůbec není zbytečný a směšný. Každý z nás, i každá strana a hnutí ho má na zdi svého obýváku nebo sekretariátu pověšený! Někde je viditelný zřetelně, někde jen náznakem, ale je všude.

Bylo by proto férové, nejen vzhledem k blížícím se volbám, aby každá strana (místo nudných letáků s nereálnými sliby) nechala vymalovat stejný obraz, ale se svým obsahem – s tím, co je jí svaté, kdo jsou její patroni a velikáni a jaká místa mají v úctě a s čí pomocí a komu všemu je to jejich snažení určeno.

Jaká by asi byla galerie těchto docela jednoduchých, ale přitom tak podstatných kreseb?

Moc nevěřím, že někdo dá na můj nápad a takto jasně vyloží karty, s nimiž hraje. Dovolím si tedy trochu nadsázky, fantazie i škodolibosti a něco vykreslím sám – na podzim to pak můžeme srovnat, na co jsem zapomněl a co bylo navíc.

Kolik lidí a stran se asi shromáždí za onen originál?
Bude to hrstka směšných národovců, kterým by tam škodolibé štětce nejraději domalovaly ještě blanickou stáj, ze které se po staletí nevyváželo, nebo postavu bez trnové koruny, ale s holou lebkou? Věřím, že mnoha lidem obraz – tak jak je – vyhoví… a tam dole ještě vlajky států unie a spřátelených zemí, ale bude zřejmé, že bližší je Morava nežli Řecko.

Dále musí následovat škála nových kreseb.
Docela jasný asi bude obraz, v jehož centru bude švédské děvče s rukou na ovladači vědeckého řízení klimatu (pomocí vědeckého řízení života lidí na zemi) a k ní budou vzhlížet nejvyšší představitelé zemí a institucí a na pozadí pralesy větrníků a rtuťová jezera panelů a miliardy všelijakých baterií (nové to stopy – k Zemi šetrného – života) a dole vlajky všech států světa.

Zřetelný bude i obraz, v jehož centru bude člun plný imigrantů, ke kterému budou vzhlížet obětaví a schopní politici, které ale už nebaví vládnout původnímu obyvatelstvu. A v pozadí multikulturně obohacená města, katedrály… A dole vlajky zemí na jih a východ od nás.

Milovníci dotačních peněz by mohli mít v centru postavu s čapím hnízdem (máslem) na hlavě a v rukách dotační formuláře na jakýkoli program s jakýmikoli požadavky. A k němu by vzhlíželi všichni ti, kdo potřebují jenom peníze, vše ostatní – obětavost, prozíravost, pracovitost, vytrvalost, nápady a vize – přece mají nebo nepotřebují. Peníze patří těm, kdo je chtějí a vše správně vyplňují a splňují. To, že kdysi byly peníze spojeny i se soutěží v kategoriích pracovitost, prozíravost, vytrvalost, štěstí atd., už málokdo uvěří.
A v pozadí nové mosty a chodníky, rozhledny, hotely, golfová hřiště, aquaparky, cyklostezky, ale i znehodnocené funkční věci, které mohly ještě sloužit desítky let a díky dotacím se staly „cenným“ odpadem. A dole místo erbů děkovací cedulky.

Najdou se i takoví, co přiznají barvu a vymalují si do centra někoho jako Lenina, Stalina, Marxe, Maa? A k němu budou vzhlížet kapacity vědeckého komunismu, revolucionář Castro, Che Guevara, Pol Pot, Kimové, afričtí pohlaváři a na pozadí revolučním ohněm bez milosti spalovaný starý svět?

A co ti, kdož chtějí napravit přítomnost i minulost?
Uprostřed bude – kde se vzal, tu se vzal! – vrchní „Cenzor-senzor“ a k němu budou vzhlížet pokrokové osobnosti, v rukách knížky pohádek, říkánek, písniček, filmy, obrazy, seznamy slov, seznamy osob, seznamy pomníků… které je třeba napravit/odstranit. A na pozadí převýchovné ústavy pro nechápavé a zbořené závadné pomníky!

Záhadou jsou mi ti, jejichž patroni jsou kapitán John Silver nebo veselá kopa Jack Sparrow. Co mají v centru? Je to centrum Klinika? Stoh trávy k volnému odběru? Ostrovy pokladů (v moři virtuálním), ostrovy, kde budou vysazovat nepohodlné společníky? A dole vlajka se zkříženými hnáty! Bude tam ale místo i pro vlajku českou? Bude tam místo pro lvíčka?

Stejně jsem zvědavý i na ty, pro které je pohlaví to podstatné a hlavní, třebaže paradoxně se to z dálky jeví, jako by to, co jim spadlo do klína, bylo hlavně na hraní nebo exhibování.
V centru bude asi něco univerzálně vzrušujícího, postihujícího všechny varianty. Ale jací velikáni genderového a podobných hnutí budou k tomu vzhlížet? Teprve se rodí? A jaký svět bude na pozadí a jaké vlajky budou dole kromě duhové? Bude tam i česká? V černém snu vidím na pozadí prvňáčky, kteří vědí, do které z desítek sexuálních škatulek patří, a mají jasno, jaké změny v nejbližších létech podstoupí. A kdo bude jen tvrdit, že je chlapeček nebo holčička a jeho rodiči jsou tatínek a maminka, tak bude muset opakovat rok předškolní přípravky nebo bude muset mít ve vyučování sexuálního asistenta…

V nejlepším (nejhorším) přestat – i s malováním! Komu se to zdá moc drsné nebo škodolibé – namaluj obrázky dnešních trendů pravdivěji!

Základní otázka při pohledu na budoucnost je: „Bát se, či nebát?“

Co to je za říši a trend, který zrovna teď překrývá naše území a co to s sebou nese? Z toho už vyplynou ty oprávněné nebo vysmívané strachy nebo idealizace.

Bývali Čechové součástí říší a monarchii a nikomu to nevadilo, že to tak bylo, a bylo to k užitku oběma stranám.

Tak proč taková nejistota dneska? Je to proto, že tato generace ještě vnímá, že jsme se dostali z deště pod okap. Socialistická říše měla mnohé výhody, ale stála na hliněných nohách – násilím udržovaná ve funkčnosti. Proto jsme s nadšením šli do říše jiné, obraz úspěchu, blahobytu, rozumnosti, stability, svobody. Jenže říše se mění: „S ‚XY‘ svazem na věčné časy a nikdy jinak!“ platí stejně spolehlivě na východ i na západ od nás!

S říší bývala spojená moc, síla, bohatství. Dnešní říše disponuje sebevědomím! A je tu jeden bod, který je společný s minulými říšemi – chtějí se zalíbit Bohu a nutí své poddané k jedné víře – čí panství, toho víra!

Jenže to není Bůh našich otců a praotců a proroků, je to Bůh našich dětí, které se ocitly ve světě, kde je vše dovoleno, bouchají zátky od lahví s džiny, vše je relativní, jakékoli uvolňování, rozvolňování je dovoleno, odhazování starého – doporučeno. A jejich víra je sice pevná, ale věří v to, že důsledky toho všeho nemohou být negativní. To už tu ale bylo několikrát a je jisté, že na takové víře nelze dlouhodobě stavět život jednotlivce ani říše.

A tak mějme porozumění pro ty, komu doma visí obraz podobný tomu z roku 1939 – je nadčasový, říše nejsou na věčné časy, říše se mění a není to vždycky k lepšímu a myslet na to, abychom na jejich konci vyšli aspoň s tím s čím jsme vešli, je prozíravé!

A ne, že pak budeme stát rozpačití, se sadou legračních barvotisků v ruce a nebudeme vědět čí jsme.