Jsme svědky dění světa v období silné indoktrinace a rostoucího ne-myšlení. Jedním z předpokladů proměny tohoto trendu je obrat k posvátnosti přírody. V duchu Heideggerovy myšlenky básnického pobývání na světě se zde soustředím na poietickou zkušenost bytování na světě, konkrétně v krajině – a jak to vše lze přetavit třeba i do básnické tvorby.

Ekstatický vztah k životu

Staneme-li se probuzenou a osvícenou součástí přírodního bytí, lze spět ke kráse světa a života, k lidskému sebeuvědomění a bytostné seberealizaci. Tak je možno se stávat původním, autentickým a tvůrčím. Vyvstane v nás propastná původní vitalita – právě v naladění na zdroj posvátného bytí, na světlo prabytí. Lze tak naplňovat své nejvnitřnější určení zde na světě. Lidská duchovní srdce chtějí stoupat k výši, třeba i skrze básnickou extázi, otevírat se přitom ekstaticky odevzdanému přístupu k životu.

Právě u Marina Heideggera má mít autentická existence ekstatický vztah k bytí a tím i ke své budoucnosti. Znamená to především nalézat opravdové místo (svůj ontologický tvůrčí střed) mezi prvním a jiným počátkem myšlení, dosahovat a vztahovat se tedy v současných podmínkách ke kořenům původní řecké poiésis a fysis. K tomu lze ovšem dospívat jen v bytostném nalézání sebe sama, svého vlastního autentického tubytí, bytostného já. Takové já se může v čase nám vymezeném stávat svobodným a vynalézavým bytím na světě.

Jde tedy o nalezení a uskutečnění naší vnitřní ontologické zóny, o níž psal již Platón jako o stavu metaxy, v němž lze spět ke zdroji bytí, k transcendentnímu absolutnu. Jen tehdy totiž také dospíváme ke skutečnému živoucímu tázání a zamyšlení – třeba právě nad přírodou. Můžeme se stát nakonec opravdovými strážci pravdy a opatrovateli přírody. V tomto zamyšlení z nově objeveného počátku začínáme ekstaticky a poieticky myslet z naladěného a vyladěného počátečního a původního bytí, prabytí. Plně realizovaný člověk tak nalézá z ponoru do správně proladěného zamyšlení svůj myslitelský počátek, stává se skutečnou světlinou pravdy bytí, která může přispět ke změně našeho dosavadního života.

Probuzený jedinec nového podstatného myšlení je bytostně spjat s přírodním prostředím, překonává dobový nihilismus, dosahuje zázračné jednoduchosti svého pobývání na zemi. V bytostné individuaci nalézá sebe sama a přibližuje se k tajemství života, k tajemství fysis – ke zdroji prabytí. Odtud je možno dále rozněcovat jedinečným způsobem pravdivé myšlení, nacházet pro člověka na zemi obnovený počátek života a dějin.

Také Jan Patočka usiloval o autentičnost žití, kdy si uvědomujeme, že jsme součástí většího živého celku. Vycházíme z realizovaného svojství (tubytí), spějeme k spolubytí s druhými a k environmentálnímu příklonu k přírodnímu žití. I Patočkovi jde tedy vposledku o autentický vztah k životu a bytí samému (prabytí), o hledání smyslu v tomto životě s důrazem na jeho kvalitu a udržitelnost, abychom nepodkopali samotné kořeny našeho žití a ochránili si sám drahocenný život na planetě Zemi.

Skutečný myslitel dosahuje – v jistém mlčenlivém osamocení – jedinečnosti a jednoty pravé jednoduchosti života. Nalézá živoucí samost tvůrčího tubytí. A právě tím se rozrušuje jednoduchá logika dobového (současného) manipulativního nemyšlení, ona zapomenutost na původní fysis a život. Obnovuje se tak i myšlenka na záchranu a obyvatelnost Země. Začínají se podporovat udržitelné projekty, vedoucí k záchraně.

Podobně básník zakouší jemné vibrace přírody, prociťuje chvění stromů, řek i bývalých lásek… Odtud – z pravého poučení a čarokrásného zasvěcení do tajemství bytí – vzněcuje svým slovem své bližní a inspiruje je na cestě životem k hluboce prožitému pobývání na zemi. Kde uvadá životní síla, básník ji znovu probouzí, neboť má zkušenost se skutečným osvobozením existence. Básník, jako třeba Reiner Maria Rilke, se přitom odevzdaně vztahuje k „tajemné, vzdálené síle“, jde po své cestě a plave třeba i proti „silnému proudu“. Básníkovo „volání“ tedy odpovídá původnímu hlasu bytí, jak naznačuje Rilke ve své 7. elegii z Duina.

Oživení pobytu na zemi

A prozřelý básník-myslitel dnes nakonec řekne: je lepší dávat peníze na klima, do ukončování působnosti fosilních paliv, do zalesňování a očišťování světa. Necpat zbytečně a nadutě peníze do zbraní – obrátit se odhodlaně spíše k přírodě a jejímu oživení.

Lze se nakonec i bránit demagogii a snižování životní úrovně obyvatelstva, kdy peníze shromažďují jen superboháči a zbrojaři. Skutečné lidské hodnoty je možno ochránit vzděláním, rozumem a diplomacií, a nikoli eskalačním počínáním, zbrojením a válčením. Rázně se tedy dnes stavět proti válkychtivým snahám těch, kteří si libují v intenzivním žebříku zbrojení a v tragicky eskalovaném válčení, což negativně dopadá nejen na člověka, ale i na přírodu. Sovky miliard dolarů vražených zatím do probíhajících válek bylo možno dát do boje se skleníkovými plyny, kdy cílem je oživení přírody a nalezení příznivějšího stylu života na planetě Zemi. Příroda by si mohla podstatně vydechnout, zotavit se z jejího bezbřehého rabování, plundrování a ničení. Běsnící dobyvačný narativ je třeba horlivě rozbíjet poietickým myšlením – demonstrovat za mír a klid, vyvádět nevědomé mocenské globalisty z jejich falešné ideologické metafyziky směrem k diplomacii a původnímu zacházení s přírodou, aby nám „podstata“ neunikala „z dohledu“, jak by opět řekl Reiner Maria Rilke.

A tak je zapotřebí právě s básníky pěstovat i dobrou představivost, neboť jen probuzená imaginace si dovede – s pomocí vědeckých poznatků – představit, co se bude například odehrávat na naší Zemi za tři čtyři staletí, jestliže naše civilizace pojede stejným způsobem jako od počátků průmyslové revoluce až doteď.

Procitnutí politické vůle

Globální teplota na Zemi překračuje dosavadní historická maxima, ale většina politiků to jakoby schválně či z nevědomosti nevidí. Přibývá extrémních projevů počasí, velmi silné povodně nabývají na síle, stejně jako tání ledovců; sucha a lesní požáry ničí krajinu. To podtrhává naléhavou potřebu co nejrychleji v globálním měřítku přestat s přemrštěným spalováním fosilních paliv, skončit s devastujícím zacházením s přírodou. Naši planetu otepluje „duchna“ skleníkových plynů ve viditelně větší míře než v dosavadních asi 12 tisících letech. To se brzy může projevit, jak nám tvrdí renomovaní vědci, i v masivním růstu hladiny moří, v nedostatku potravin, v nekontrolované migraci. Body zlomu, o kterých ví vědci, se již lámou a roste ohrožení života na naší planetě. Ještě ale – podle týchž uznávaných vědců – s tím lze stále něco dělat. Bude ale zapotřebí náležitě prozřelé politické vůle. Jen skuteční a k pravdě procitlí politici mohou dát svět do příznivějšího pohybu, kdy bude radost zatančit si na louce v oživlé přírodě nejen s dívkami, ale třeba i s Rilkovými anděly, kteří nakonec budou „žasnout“ z toho, že jsme napravili své věci zde na zemi – v přívětivém a posvátném podnebesí.

Naše vzpomínky nás přivádějí k původní horské krajině, z níž jsme vzešli. Procházky s dívkou, kterou jme ponejprv milovali, jsou nezapomenutelné. Lehnout si do trávy nedaleko voňavého lesa, vnímat vánek lehkých dotyků, prvních polibků. V duši zůstává původní tanec, který přešel i do básně…

Tanec s krajinou

Jen lehce se tě drahá dotýká

jak modrých květin niterných pahorků

na palouku letního slunovratu

Tančíš mu před očima

nebo slyší tvůj hlas

toť rodící se světlina žití

Drahá duchovnímu srdci

stále mizí a propadá se údolími

kde ze skrytého světa ještě mluví mudrci

Ztělesníš se jak na počátku

nebo jsi šedivý dým nebes

nicující skleníkovým efektem?

Tvé copánky se splétají v refrén obnovy

Ruce se spínají v modlitbu zvonící říčky

Dál zní stříbrné zvonky z ticha podnebesí

Myslivě poietická a básnická vůle k životu a k lásce nás může – po obratu – opět probouzet k plnému a neodcizenému životu na planetě Zemi. K tomu je nutné duchovní sebeprocitnutí, kdy si člověk uvědomuje tajemství sebe sama, vztah k druhému a k přírodě, k původní fysis i k úžasu tvorby a myšlení.

Lze konečně dosahovat spontánně tvůrčího poietického vědomí a myšlení, jak nám výslovně předznačil Martin Heidegger a před ním třeba Friedrich Schiller s jeho pojetím pravdy, kterou nám zprostředkovává skrytý poryv poezie.

Překračování rizik dnešní doby

Jedině s prohloubeným poietickým zamyšlením lze, zdá se, pochopit propastné riziko dneška, v němž se nacházíme. Začít věci a události chápat znamená nepropadat zaslepenému nihilismu a bující progresivistické bezduchosti, spět tedy k autenticky lidské a hluboké proměně ve vztahu k přírodě i k sobě samým. Znamená to více spolupracovat se zemí a půdou; stále více vcházet – jako lidstvo v celku – v soulad s přírodou. S tím opět vzroste udržitelnost našeho života na planetě Zemi. Přestane zběsilý boj o zdroje, ne-myslivá indoktrinace lidí, a nastoupí i růst pro-environmentálního vědomí a uznání závažnosti ekologie. Může se nám podařit dál neničit svět, a přitom zdárně pěstovat svou suverénní národní identitu a soběstačnost.

Z našeho nového poietického uvědomění a prozření vzejde harmoničtější život, svoboda a probuzení. Spíše než boj o poslední zdroje může v lidstvu dojít k znovuoživení dialogu – a to nejen s přírodou. Může vzejít i rozhovor mezi sebou navzájem, i mezi znepřátelenými státy a kulturami. Tak dojdeme k utišení zbytečných tragických konfliktů.

V dnešní rozbouřené době jde vskutku naléhavě o otevření nového rozměru existence. A v odvážném básníkovi a původním mysliteli nutně intenzivněji promlouvá jeho celistvé myslivě-básnické já, které vede nakonec příznivě i k myslivému poietičnu, jak tomu bylo například u Hérakleita, Empedokla, Höldelina, Rilkeho, Březiny, Halase, Holana, Patočky, Heideggera. Jsou to opravdoví ukazatelé duchovní obrody, jíž je dnes třeba. Obvykle žili v oddálení od davu otupělého lačností, ziskuchtivostí a zmoženého konzumerismem.

Úlohou myslitele-básníka je tak obroda a probuzení. Z probuzence se vzpoura a obroda za příznivých podmínek přenáší na ostatní lidi. Tak se lze zbavovat vnějšího i vnitřního zotročení, a tak lze jít i vlastní cestou dějinami. Nemnozí jsou vybráni k zakládání řádu založeného na nejvyšších principech: na posvátnu a světlu prabytí, na skutečné lidské vznešenosti a obrozené tvůrčí vzpouře.

V básníkovi a skutečném mysliteli promlouvá celistvé transformované já, které nakonec poslouží k duchovně oživujícímu probuzení života na zemi. Jeho verš a zamyšlení vedou k obnovenému porozumění světu a přírodě. Zdokonaluje se vztah k posvátnému: ano, ruce se mohou spínat „v modlitbu zvonící říčky“.

Po ekstaticky-poietickém obratu a proměně dojde k probuzení lásky k veškerenstvu, k přírodě a celku bytí. Vzpomínky na původní krásu vedou zvroucnělá srdce až k lásce k obecnému, k samému zdroji života, k původní fysis, k uvědomění nesmírného koloběhu veškerenstva. Lidé se konečně mohou bytostně usadit v dosahovaném intenzivním poietičnu.

Požehnanou službou bude očišťování světa od veškeré upřílišněnosti a troufalého plížení se za posledními zdroji. Ze svého dosaženého středu a nalezené vnitřní plnosti lze jít i jako lidstvo ve svém celku po cestě chápání zázračného bohatství přírody. Takový probuzený život může ve svém sebeočištění dál pokračovat ve svém duchovním a vědeckém růstu zde na planetě Zemi. Ze své dosahované jednoty a ryzí jednoduchosti odevzdání se prabytí je stále možno klidně kráčet k podstatné multipolaritě našeho obrozeného pozemského žití.