Alexis de Tocqueville o nebezpečí v demokratických společnostech

Alexis de Tocqueville, francouzský politik a filosof, se narodil roku 1805, ale některé jeho obavy se vyplňují až dnes. Proč je Putin na Ukrajině i jinde tak úspěšný, proč hloupí politici v demokracii mohou úspěšně vládnout, proč si i demokratické vlády v době „ohrožení“ dovolí kdejaké svinstvo - včetně pandemického zákona u nás a výjimečného stavu v Kanadě - a proč už nejsme schopni postavit žádnou další atomovou elektrárnu? I to se z jeho studie o americké demokracii dá odvodit.

Možná bychom také v jeho analýze, vedle středověkých válek i současného brexitu, mohli najít jeden ze zdrojů nedůvěry ke všemu anglickému a americkému, které si ve Francii musí všimnout každý turista.

Své dílo (De la démocratie en Amérique) začal Tocqueville psát v roce 1835, a poslední kapitoly, jak sám říká, dokončil po meditační přestávce v roce 1840. Do Ameriky si předtím zajel. Zajímalo ho, jestli by se tamější zkušenost po zpackané francouzské revoluci dala aplikovat i v Evropě.

Mimochodem, jeho francouzština je sice logická a čtivá, ale nekonečně rozkecaná. Pochybuji, že by jeho rozvahy dnes, ve věku novinařiny „cut and paste“, rychlomyslících Facebooků a Twitterů, někdo vydal (i když v češtině to vyšlo nedávno). Ale i to předvídal: “Moderní člověk .. je tak aktivní, že mu zbývá málo času na myšlení.”

Byl pochopitelně fascinován nekonečnými možnostmi Nového světa, dravostí a životaschopností nejdokonalejší demokracie své doby. Nepochyboval ani na okamžik, že „jediná možnost, jak zainteresovat lidi na osudu domoviny, je nechat je účastnit se vládnutí“.

Současně ale aristokracie a osvícená monarchie v té době nebyla sprostá slova, a Tocqueville kriticky hodnotil i nevýhody a křivdy, které demokracie přináší. Nemluvě o postoji Američanů k otrokům a indiánům vyloučeným ze společnosti rovných.

Rovnost, kterou chce každý, ale důsledně rozlišoval od svobody, která mnoha lidem nic neříká. Vyžaduje totiž od člověka samostatnost a aktivitu, odpovědnost za své zdraví, své děti... Okamžitě si také všiml, že demokracie je možná způsob, jak zajistit dobro pro co nejvíc lidí, ale zdaleka ne pro každého.

Úspěšný vývoj bývalých anglických kolonií částečně přisuzoval náhodě a prorokoval, že v dlouhodobém střetu s diktaturou slabá a roztěkaná demokracie musí prohrát proti cílevědomé ideologii moci. Vyskytne-li se taková. Myšlenky o demokratické armádě rozvedl ve čtvrtém díle, např. to, že armáda je tím bojeschopnější, čím déle bojuje. A NATO už dlouho nebojovalo, že, pane Putine?

Ekonomy možná zaujme myšlenka, že „Američan dobývá pustinu pluhem sedláka, a Rus mečem vojáka“.

Politika nepřitahuje zrovna nejčestnější a nejohleduplnější persony, ale státní správa, svobodný tisk, dočasnost funkcí, školství-vzdělanost, soudnictví a demokratická kontrola jsou dostatečnou obranou proti možným excesům. Vysoce cenil místní samosprávy, které mají sílu věnovat se detailům. Centrální moc je sice ohromná, ale nemá výdrž, přelétá z tématu na téma a často jí výsledek proklouzne mezi prsty. To samozřejmě vidíme u nás denně, jaká je to křeč opravit dálnici, postavit elektrárnu, ... bohužel i rodinný dům.

Podrobně hodnotil úlohu soudnictví a schopnost anglosaských soudců soudit podle ústavy, zdravého rozumu, spíš než podle pochybných podzákonů, které politici tak rádi tvoří. Velice zajímavá je poznámka, jak snadno se lidé nechají zotročit zákonem čtvrté a menší kategorie. Kdyby nám například král pod trestem smrti nakázal nosit přes nos hadr, asi by vypuklo ozbrojené povstání. Ale v čase covidu tetky z hygieny, normálně kontrolující čistotu hrnců ve školní jídelně, se staly mocnější než španělská inkvizice.

A tím se dostáváme k jeho nejzajímavějšímu postřehu, že demokracie přes všechny výhody, vede k tyranii většiny („tyranie de la majorité“). V totalitě je šance, že aspoň někdo má jiný názor. Ale v demokracii to není možné, protože vládneme všichni. Kdo si pamatujeme devadesátá léta, dnes poněkud karikovaná v televizi, víme, jak rozličné názory zaznívaly v debatách, pro humoristy žádné téma nebylo tabu, a jak vše časem zešedlo, humor zmizel a myšlenky se zploštily. Veřejný život se normalizoval, aniž by to po něm někdo chtěl.

„Dát všechnu moc většině“ je pro něj proto „mluva otroka“ a vysvětluje mechanismy, které by k tyranii většiny mohly vést. Za prvé, moc většiny je absolutní, největší. Když nám ublíží, ke komu se pak obrátit? Lidé mají tendenci ignorovat hlasy, které je nezajímají, většina nemá čas poslouchat nářky těch, kteří došli k úhoně. I když v demokracii novinář za jiné názory nejde hned do vězení, nikdo ho stejně neposlouchá, a sám se tak odsoudí na okraj společnosti. Většina je zaneprázdněná oslavováním sama sebe (“Společně to zvládneme“) a sbíráním drobných radostí a nemyslí na budoucnost.

Ve své úvaze jde možná zbytečně daleko, když tvrdí, že v Americe svoboda ducha neexistuje, že demokratická kultura žádné velké spisovatele nebo filosofy nevyprodukovala. Jediné štěstí prý je, že většina zatím postrádá nástroje, kterými by mohla svou tyranii uskutečnit.

To ovšem ještě nevěděl nic o sociálních platformách, ministerských vyhláškách, dotační politice EU, klimatickém šílenství, politicky-korektní mluvě, hnutí woke a cancel culture. Věděl ovšem, že objekty víry se mění, ale sama víra v něco je vždy součástí lidství. A také, že nesprávná, ale jednoduchá myšlenka má ve společnosti daleko snazší život než komplikovaná nepolapitelná pravda.

V posledních letech můžeme Tocquevillovu obavu z většiny obohatit i o jiné poznatky. Například o zpětnou vazbu, kdy se omíláním jedné pravdy většina ve své vizi donekonečna utvrzuje, což generuje armádu „odborníků“, kteří toto osvícení znovu nezištně ospravedlňují. Nebo fenomén těsné většiny (viz demokraté vs. republikáni v USA), tj. diktatury 50 % nad 50 %.

Takže když to shrneme, jsme hnáni vpřed hrstkou psychopatů, kteří nás utvrzují v bludech, které jsme si sami vytvořili. A většině je to jedno, protože ta se má dobře a je šťastná. Máme se toho obávat? Kde najdeme pomoc? Na internetu, v televizi?

Já osobně zapaluji svíčku. A budu vyvolávat ducha Alexise de Tocquevilla.