Jsou to asi už dva roky, kdy jsem oknem pozorovala poměrně velkou skupinu mladých lidí, mladíků a dívek, asi cizinců, kteří na velkém travnatém prostoru hráli jakousi pohybovou hru, byli krásní, bezprostřední a vypadali až dětsky nevinně.

Při tom pohledu z okna jsem si naplno uvědomila, co mi vlastně nejvíce, vedle ztráty svobody, vadí na představě možné islamizace Evropy - ta naprostá a nenapravitelná ztráta nevinnosti. Ne že bychom jako kultura byli nevinní, jsme v mnohém ohledu dost hrozní, ale někde v našem chápání reality je ještě stále zasuta možnost, že muž a žena, dívka a chlapec se mohou setkat jako dva lidé, kteří mají šanci jeden druhého pochopit, přijmout a mít z tohoto setkávání nezištnou radost. V islámu, ať se snažím sebevíc, tuto šanci nenalézám.

Všechny dostupné zdroje, na které jsem při svém pilném hledání narazila, i ty islám obdivující, vždy při zmínce o postavení žen, dívek i dětí ženského pohlaví vůči mužům měly, ať už výslovně nebo skrytě, svá ale.

Optimismus do situace nevnáší ani sám prorok Mohamed, naopak jako uznávaný morální vzor muslimů vzbuzuje spíše mnohé otázky. Jeho vztah k ženám je určitě z hlediska zaběhnutých nebo alespoň hlásaných etických norem Evropy a vůbec Západu velmi diskutabilní. Podle odhadu, čísla se různí, měl současně asi 8-11 manželek a velký počet vztahů mimo manželství. I na jeho bedrech zřejmě leží odpovědnost za to, že se v islámu vyskytují dětské nevěsty – viz jeho sňatek se šestiletou Aišou.

Co se týče jiných dostupných informací, na internetu je například k dohledání diskuse v katarské televizi o právech žen v islámu, kde se televizní redaktorka snaží vystoupit razantně proti bití žen s důrazem na fakt, že bití ženy obvykle nesou hlavně v srdci jako ponižující a velmi zraňující. V diskusi oponujícímu muži tato argumentace ale evidentně nic neříká, Alláh prostě stvořil ženu z křivého žebra a Alláh je ten, kdo rozhoduje (leden 2006).

Ani koránem povolené mnohoženství a povinná sexuální povolnost ženy v manželství téměř za všech okolností určitě nepřispívají k důstojnosti žen, ani nesvědčí o jejich hodnotě v očích mužů, myšlena hodnota, která se nachází mimo oblast mužova sexuálního uspokojení nebo mimo nutnost přivádět na svět četné potomstvo. Povolení koránu mít více manželek nebo alespoň těch, „jimiž vládne pravice vaše“ (otrokyně, konkubíny), při velkém nárůstu muslimského obyvatelstva v Evropě může vzbuzovat obavy o bezpečí a kvalitu života mnoha dívek a žen. Určitě toto povolení také nepřispěje ke společensky i individuálně žádoucímu omezení v současnosti převládající určité sexuální nezvládavosti (zdroje: korán - súry 4:3, 4:38/34, 2:223, Šaría - Úvod do islámského práva od Jana Potměšila, knihy B. Warnera - Centrum pro studium politického islámu atd.).

Bývalá muslimka Ayaan Hirsi Ali, která v islámu vyrostla a je v islámu vzdělána, a dokonce nějakou dobu žila v Mekce, se ve své knize „Kacířka“ zabývá příklady ze současnosti, kdy jsou v reálu v neprospěch žen uplatňována různá jiná ustanovení plynoucí z koránu, hadísů, Mohamedova života a práva šaría. V kapitole „Smrt ukamenováním“ například uvádí, že tento trest, který je obsažen v právu šaría a který je určen především pro ženy, v současnosti vyžaduje nebo povoluje alespoň 15 států a územních celků, a např. dle průzkumu Pewova střediska z roku 2008 v Pákistánu bylo zjištěno, že proti kamenování za cizoložství bylo pouze 5 % oslovených a 86 % bylo pro (nakladatelství ikar, 2016, str. 158).

Oriana Fallaci, v roce 2006 zesnulá italská spisovatelka, reportérka a válečná zpravodajka, která působila vedle jiných oblastí i na Blízkém východě a která se velmi angažovala proti islamizaci Itálie, ve svých knihách vášnivě protestuje proti ponižování a diskriminaci žen v muslimském světě a mimo jiné také rozhořčeně poukazuje na používání dvojího metru při posuzování nepovoleného chování u muslimských a původních obyvatel mnoha států Evropy, kdy u prvních je tolerováno, u druhých kriminalizováno, např. bigamie, polygamie, domácí násilí, sňatky s dětmi (knihy Hněv a hrdost, Síla rozumu, Nakladatelství Lidové noviny 2011,2014).

Navíc, když vezmu pro změnu v potaz některý ryze náboženský rozměr islámu, nepůsobí až tak úsměvně skutečnost, že podle několika zdrojů hadís Buchárí (1,2,28) dokumentuje, že Prorok Mohamed měl zjevení, že v pekle jsou k vidění především ženy, protože byly nevděčné svým mužům. Korán sice popisuje velmi lákavě ráj pro věřící muslimy, ale s ženami v tom ráji nějak moc vzhledem k vykresleným slastem nepočítá.

Ayaan Hirsi Ali ve své knize „Kacířka“ vyjadřuje také bolestné rozčarování nad tím, že pro většinu lidí a i představitelů veřejného života Západu by bylo důležité vyjádřit se a bojovat proti všem formám apartheidu, který souvisí s rasovým útlakem, v případě radikálního islámu, kdy, cituji: „Jsou lidé terčem násilností ne kvůli barvě pleti, ale kvůli pohlaví, sexuální orientaci, náboženství a mezi samotnými muslimy i kvůli formě osobní víry“, je ale slyšet často pouze mlčení (str. 226). V horším případě pak jsou všichni, kdo pociťují s učením islámu nějaký problém, nazýváni extrémisty, xenofoby nebo islamofoby.

Není pochyb, že ženy mají důvod být v kontextu s uprchlickou a migrantskou vlnou směřující do Evropy znepokojeny, přesto jsou jejich obavy dost obecně bagatelizovány nebo nejsou vůbec brány v potaz.

Stále se mi v poslední době vybavuje úryvek z jedné básně Františka Halase: „Tolik věcí ztratilo svá jména, ta jména blouznivá a zaškrcená.“ Nechtějme ztratit krásné a jemné významy slov, která vytvořila evropská kultura pro vztah muže a ženy.