V očekávání návštěvy obvykle uklízíme, což je projev zdvořilosti, čekáme-li přátele nebo příbuzné, s nimiž mluvíme. Jde-li o formálnější návštěvu, bývá to nutnost. Znáte to – aby nás nepomluvili (pomluví nás beztak). Příchozí často přinášejí květiny paní domu, pánovi pak láhev. Dětem, jsou-li jaké, něco vhodného, což se povede jen občas. Rodina se shromáždí k uvítání v rámci možností.
Jiné jsou návštěvy na vysoké úrovni, klasické státní, kdy láhev odpadá, květiny zůstávají, jestliže je první dáma. Na letišti nebo jinde čeká druhý státník a za ním podle protokolu další osoby. Přijíždějící státník musí absolvovat přehlídku čestné jednotky, kráčeje trochu vojensky, tedy když to zvládne. Na nižší úrovni je to snazší − ministra vítá jen jeho partner z resortu a pár úředníků, někdy je to dokonce přátelské.
Jak u státníků, tak u dalších významných osobností se občas shromažďují k vítání také davy lidí, větší či menší. Příležitostí se nabízí hodně. Jen namátkou – Charlese Lindbergha vítaly v USA davy poté, co roku 1927 přeletěl sólo Atlantik, o rok dříve se toho dostalo dalšímu Američanovi, Richardu E. Byrdovi, když přeletěl severní pól. Připomeňme rovněž Jurije Gagarina, na jehož počest se v mnoha městech po světě shromažďovaly davy lidí. Odvaha se cení.
Ne všichni vítající mají stejné úmysly. Jen vzpomeňme roku 1963 a osudnou cestu prezidenta Kennedyho ulicemi texaského Dallasu. V tomto ohledu nebyl bohužel první ani poslední. Evropa zažila mezi vítajícími v Sarajevu také muže, který zastřelil roku 1914 následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku. Pokračování známe. Tragické následky nemělo zastřelení srbského krále Alexandra I. v Marseille roku 1934, nicméně stejně bylo hodné odsouzení.
Osobně vítající shromáždění nevyhledávám, ale v minulosti jsem se v takových ocitl. Coby žák školy obecné, dnes základní, jsem v padesátých letech vítal v centru Prahy, tuším u Národního divadla, čínského maršála Ču Te. Nic o něm nevím, ani jsem ho neviděl. Jako řada mých spolužáků jsem nebyl členem Pionýra, tudíž jsem byl postaven do zadní řady, za ošátkované. Navíc jsem byl malý. Maršál nás nezajímal, ale přesto potěšil – odpadlo vyučování. Tohle je zvlášť specialita totalitních systémů, tvorba vítajícího a „spontánně nadšeného“ davu.
Na obecné škole byla tvorba davu školáků snadná, někdy v sedmdesátých letech, to jsem byl zaměstnán, to bylo náročnější. Museli jsme vítat „přítele nejbližšího“, sovětského vůdce Leonida Iljiče Brežněva, jehož vojska zde „dočasně“ byla. Tentokrát to bylo příkazem s tím, že se bude kontrolovat prezence, což činily na místě soudružky z kádrového oddělení vybavené patřičnými seznamy. Angličané říkají „vidět a být viděn“. Zvolil jsem druhou část idiomu, pozdravil se se soudružkou, vyčkal, až se u mého jména objeví značka, a pak jsem se, podobně jako řada dalších kolegů, odebral domů. Pěšky, tramvaje nejezdily, ale procházka byla příjemná. Pravda, náš masový odchod vedl v posledku k jistým nepříjemnostem; můj kádrový materiál to však nemohlo už víc zhoršit.
Tohle vynucené vítání je v totalitě opravdu oblíbené. Záběry z hitlerovského Německa to výmluvně dokládají, kdy byly nezbytné obrovské říšské prapory a hlavně, hojnost uniforem. S těmi prapory – i maršálu Ču Temu jsme měli mávat, ale malými praporky. Neméně triumfální byl příjezd Vůdce a říšského kancléře Hitlera do čerstvě zabraných Sudet. Odchod z nich takový nebyl, jen, bohužel, na to doplatili i ti, kdo tehdy nevítali. Ale směle zůstaňme doma. Patrně znáte filmové záběry z Prahy roku 1948, kdy Klement Gottwald, později prezident, oznamuje nadšenému davu, že se právě vrátil z Hradu. Ten dav byl opravdu nadšený, vlastně podobně jako Němci před válkou – ti, kdo přišli, věřili v něco lepšího. Proto je obtížné hodit po těch lidech obrazným kamenem. Němci vystřízlivěli na válečných frontách, velmi drasticky, našinci přinejmenším ve frontách před obchody, ale mnozí dopadli hůř. Jáchymov je jméno, které zní dodnes ponuře. A není jediné.
Jiné vítání jsem zažil na jaře 1972 v Moskvě, kde jsem byl na krátké stáži na univerzitě. Následující den přiletěl na oficiální návštěvu americký president Richard Nixon, přičemž v bohatém programu měl i prohlídku města, včetně nově budovaných sídlišť. Panelových. Ruští kolegové mne vzali na jedno, kde byla dlouhá rovná ulice asfaltovaná ani ne do poloviny, zatímco dál pokračovala spíš oranice, jako jsme to znali i z našich sídlišť. Trasa amerických hostů měla původně vést touhle ulicí, ale pak kdosi narychlo udělal změnu, načež asfaltéři hned odjeli upravovat povrch na správném místě. Tady už to nechali.
V tom má Rusko tradici. Jedním z jejích zakladatelů byl kníže Grigorij Potěmkin, milenec carevny Kateřiny II. Proslul tím, že na trase, po níž měl cestovat carský průvod, nechal stavět kulisy vzorových vesnic a v nich neméně vzorové vesničany, kteří „radostně vítali panovnici“. Průvod projel, vesnice se rozebrala a postavila o kus dál. Potěmkinské vesnice svým názvem a symbolikou vešly do dějin.
Potěmkin byl bohatý. Ale dá se to dělat i skromněji. Nedávno se v okolí jednoho městyse objevily nevelké letáky zvoucí na setkání s premiérem Andrejem Babišem, který tu bude, mimo jiné, podepisovat svou novou knihu. (Napsal ji opravdu sám? Pak klobouk dolů, při vší jeho agendě.) Nevím, ale bývalá středočeská hejtmanka paní Pokorná Jermanová by mi jistě vysvětlila, že to vůbec není předvolební shromáždění, podobně jako rozdávání zmrzliny. Budiž. Premiér chtěl asi vidět, jak si počínají naši zemědělci, ale pak by s ním snad měl jet i ministr patřičného rezortu. Jen dodávám, že by byl na místě rovněž ministr všeho, pan Havlíček, který, pokud se nemýlím, vede i dopravu. Hned na okraji městyse začíná jedna ze silniček připomínající snad nedávný nálet.
Ale budiž. Vracím se k vítání. Jak mi místní říkali, prý dokonce byl umyt povrch náměstí, o dalších úpravách nemluvě. Připomínám, čím jsem začínal – před návštěvou uklízíme, možná však tady stačilo zamést. Úprava travních ploch je samozřejmá a dělá se i jindy. Tady se i malý městys krášlil všemi silami. Bohužel je pan premiér osobnost mírně řečeno rozporuplná, takže i tentokrát doplnily výzdobu nevyžádané kříže. Obětí pandemie bohužel nebylo málo – kolik rodin přišlo o někoho blízkého a kolik známých jsme ztratili? Výsledek návštěvy, jak uvádějí některá media, byl řekněme přinejmenším rozpačitý.
Ovšem podstatně víc než uvítací procedury mne upoutal jeden detail toho zvacího letáku. Vedle rozesmáté premiérovy tváře, jak na nás dnes hledí ze všech stran, a čím blíž volbám, bude to ještě častěji, takže vedle té tváře stojí velkými písmeny: „Tady se říká pravda!“ Odvážné tvrzení. Je jasné, že politik sotva řekne svým posluchačům třeba „teď vám budu lhát“, nebo jemněji „nebude pravda všechno, co řeknu (to sice vystihuje podstatu předvoleních projevů, ale nikdo to nepřizná). Vzácně něco naznačí dodatečně, jako v Anglii Boris Johnson přiznal, že v kampani pro brexit použil i nepravdivé údaje.
Filosofové už celé věky hledají odpověď na otázku, co to vlastně pravda je, ale zatím je to pořád otevřené. Zřejmě jediný, kdo v tom má jasno, kdo ví, co je pravda, jsou politici, v tomto případě náš premiér. Přitom jiný vysoký hodnostář, prefekt římské provincie Judea, Pontius Pilatus, když měl soudit Ježíše Krista, tázal se podle evangelia (Jan 18:38): „Co je to pravda?“ Ač politik, patrně si nebyl tak jistý jako náš pan premiér.