Prosím vás, neprozradil by mi někdo, co přesně je míněno výrazem „konzumní společnost"? Už zase jsem o něj klopýtl v článku jednoho spíš intelektuálního týdeníku a jsem z toho jelen. Z kontextu vyplývalo, že má jít o cosi nízkého, ba opovrženíhodného, co přísluší leda tupé měšťácké mase, avšak kdo jest ducha spanilého, je nad takovou mrzkost povznesen… až mnou úlek zacloumal. Že bych k pohrdané konzumní společnosti náležel i já sám? Nemohu totiž popřít, že sem tam něco zkonzumuji; neměl bych? Zrovna jsem chtěl vylézt na kolo a jet do sámošky pro nějakou cibuli, brambory a pár jiných ingrediencí, z čehož bych doma vyrobil bramboračku. Nyní jsem ve svém úmyslu zviklán. Mám jet pro tu cibuli, nebo nemám?

Co? Že plácám nesmysly? Že je bramboračka věc potřebná, a tudíž z opovržení konzumní společností vyňatá? Uf, to se mi ulevilo. A co chlupaté knedlíky? Se zelím? Ty taky? No sláva. Takže jestli tomu správně rozumím, zabředá do bahna konzumní společnosti pouze ten, kdo si pořizuje předměty, které tak úplně potřebné nejsou. Například tahleta auta, co pořád někudy bez potřeby a beze smyslu objíždějí. Však si ještě vzpomínám na jednu takovou úvahu: jel tenkrát pan exprezident Havel autem kamsi do Španěl a moc se hněval, co aut je na té dálnici a kam pořád mají ti všichni blázni co jezdit, škodíce tak životnímu prostředí. Správně! I já to tak cítím: vlastním auto, jelikož je nezbytně potřebuji; jak jinak bych se dostal k tetičce na kafe. Ti ostatní, měšťáci jedni, jen tak pořád jezdí sem a tam a překáží mi, když jedu já.

Ale abych si snad přestal dělat šoufky. Je to asi odvěká, člověku vrozená vlastnost, tohle nutkání povýšit se nad bližního, udělat ze sebe něco lepšího. Nikoliv po hmotné stránce; všimněme si, jak tento druh povýšenectví předstírá nadřazenost povýtce mravní a duchovní. Fi, jak nízké, myslí ten měšťák pořád jen na peníze, kdežto já ušlechtilý… fi, ti přízemní tupci se v jednom kuse pídí za konzumem, kdežto já… S tím se asi nedá nic dělat, to bylo, jest a bude. Spíš mě zaráží, jak úžasně rozkvetl tento druh vytahovačnosti právě v době, jejímž krédem je demokratická rovnost. Jak se s ní srovnávají ta hejna povýšenečků, pro něž je kdekdo měšťák nebo, chce-li kdo vystupňovat výraz svého opovržení, dočista maloměšťák? Těch, kdož pochopitelně konzumují, co jim ruce a peněženky stačí, ovšem vždy jen to, co zcela naléhavě potřebují, kdežto ostatní bláznivě nakupují, nevědouce co a proč? Konzumní společnost, úhrnem řečeno, jsou vždy ti druzí, ale já… Trochu dětinské, nezdá se vám?

Možná by diskuzi o konzumní společnosti prospělo, kdybychom ji porovnali se zkušeností. Kdo pochodí kousek světa a trochu se rozhlíží, zjistí snadno, že bezhlavý, neužitečný konzum skutečně existuje; ne však v západním světě s jeho vysokou životní úrovní, jak káže vžitý předsudek, jako spíš ve společnostech hmotně nenasycených. Tam, kde se předměty běžné denní spotřeby nacházejí ve sférách prostému človíčkovi nedosažitelných, natož pak předměty parádnější; a jakmile mu groše stačí a někdy i nestačí a ať je potřebuje nebo ne, letí a pořídí si je, jen aby se zařadil do prestižní kategorie těch, kteří na to mají. Někde může být prestižním artiklem tlustý automobil, jinde boty či kalhoty, ale princip je stejný – obtížná dosažitelnost a z ní vyplývající pocit lepšího člověka. Totéž, jen v pozměněné formě, se týká i společnosti hmotně jakž takž zajištěné, v níž však přetrvávají instinkty z dob front na to či ono, nedostatků, nemožností a nedosažitelností; i letí opět dychtivý občánek, aby si navršil nákupní vozík konzumními krámy bez ohledu na potřebu či nepotřebu. Také to je pochopitelné, i když jedenadvaceti let toho obyčeje by pomalu mohlo být dost. Ani materiálně saturované společnosti Západu však nejsou prestižně-konzumního bažení zcela prosty; tam je to záležitost poměrně úzké vrstvy osůbek kdovíjak k penězům přišlých, ducha však spíš mdlejšího, jež nemajíce čím jiným se chlubit, snaží se zaimponovat na odiv stavěným luxusem. Jinak stěží poznáš, kráčí-li zrovna kolem bankovní ředitel nebo pokrývač.

Jak je vlastností všech nálepek a pohrdlivých označení, chybí pojmu „konzumní společnost“ přesnější určení. Sám bych řekl, že ne zrovna odsouzeníhodné, ale trochu ubohé může být skupování drahých krámů za žádným rozumnějším účelem než vychloubání a vody honění. Ostatní spotřebu lidskou bych nechal na pokoji. Třeba nejsem nejvhodnější příklad, ale nepotřeboval bych k svému osobními štěstí dejme tomu televizor, doveda se zabavit jinak a po svém. Jinému by bez něj život seschl jako loňská padavka; a kdo jsem já, abych se nad ním ofrňoval. Házet někoho do pytle konzumní společnosti jen proto, že hoví jiným zálibám než já a má jiné pořadí materiálních hodnot, je laciné a dosti tuctové, znamení duševní nedostatečnosti jako ostatně každý běh za módami času, třebaže si někdo může myslet opak..

Tomu, kdo s nosem vysoko zdviženým mluví o měšťáctví, ba maloměšťáctví, bych položil otázku – a vy, ctný muži, račte žít v chaloupce mezi rolemi a lesy? Že ne? Že je vaším domicilem město? Z čeho pak ale odvozujete svůj nárok nebýt měšťákem? Nezdá se vám to protismyslné? Nu, ulehčím vám zpověď. Vězte, že opovržení měšťákem je relikt raně osvícenské doby, kdy se do společenského popředí začínalo dostávat zámožné, podnikavé měšťanstvo; tehdy aristokrat, jemuž z dědictví předků zůstal už jen titul a zadlužený zámek, vytvořil k posměchu salonů figurku tupého, ufuněného měšťáka nízkých zájmů, jímž nelze nepohrdat. Je s podivem, že vy, který si tak zakládáte na své duchovní nadřazenosti, přejímáte bez stopy zamyšlení zrovna tuhle směšnou copatost. Analyzovat je třeba, vážený pane. Přesněji určit význam, definovat. Teprve poté soudit, případně ohrnovat nos, máte-li toho zapotřebí, jako že by správný filosof spíše míti neměl.

Jsou jiné, skutečnější známky nad všechnu míru překynulého konuzumu, byť i ne materiálního. Jak tak listuji výše zmínměným týdeníkem, nacházím v něm dlouhé stránky chvál všelijakých cédéček, dévédéček, hudebních skupin, bavidel a rámusidel, vše v celek shrnuto zábavy na stisk knoflíku, pasivní, konzumní. Kdypak jste si naposledy přečetli knížku, karatelé konzumního měšťáctví? Víte, takhle nohu přes nohu, hrnek čaje po ruce a pěkně si počíst; znáte ještě tenhle nebeský požitek? Bývaly časy v království českém, že náklady i vcelku průměrných románů šly vysoko do desetitisíců; dnes je vydavatel rád za tisíc, dva tisíce kousků. Proč se tak málo čte? Snad že je pohodlnější si dát předčítat? Na kanapi s popelníkem po ruce na obrazovku zírat? Mezinárodní studie PISA varovně poukazuje na žalostně podprůměrnou čtenářskou schopnost českých dětí; nebyl by zde důvod k zamračení těm, jež znepokojuje pasivita konzumní společnosti? A kdypak si takový, ach, tak nekonzumní vznešenec naposledy na vlastní hubu písničku zazpíval? Kdy vůbec činil k svému potěšení něco z vlastního umu a potřeby vzešlého? Kde jsi, ó národe muzikantů? Kde jste, vy ochotnické a pěvecké spolky, baráčníci a ostrostřelci, kde jsi, kdysi tak bohatý společenský živote každé české vesnice? Tohle, když už je řeč o bezduchém konzumu, by mohl být důvod k znepokojení: jaksi zemdlená je dnešní společnost. Ztratila schopnost, vůli a chuť i jen se aktivně bavit, přenechávajíc ten úkol bavičům a bavidlům.

Zanechme žvástání o konzumní společnosti, o měšťácích, maloměšťácích a jiných přízracích neuchopitelných, ale pokusme se vrátit do společnosti aktivitu. Nejdřív a nejsnadněji třeba v té zábavě; poté i v politice a vůbec v zájmu o věci veřejné. To bych pokládal za prospěšnější než pyšné vyčleňování z konzumního stáda. Kdo miluje pocit vlastní ušlechtilé výbornosti, zde má příležitost si jej zasloužit.

Hannover, 25. února 2011