Musel jsem si sednout k počítači a svěřit se vám se svým názorem na volbu nástupce prezidenta, který je, mírně řečeno, ostudou této funkce, když nám nabízí své kumpány jako své nástupce.
Prezidentem přeci nemusí být bývalý šéf odborů či jiný kamarád z oboru politiky. Může to být člověk mimo tuto sféru, ale s osobním kreditem poctivého občana, který nemá temnou minulost, aby nebyl vydíratelný, a s čistým (promiňte) lustračním osvědčením, jehož čistotu si nebude muset soudně vymáhat. Řeknu-li prostý občan, nemyslím prosťáčka, který má sice mnoho peněz, ale to je vše, co může nabídnout, ale člověka, muže nebo ženu, vzdělaného, který nepoužívá slova jako demokracie, svoboda, prosperita a jiné vzletné názvy jen jako rétorická cvičení pro potencionálního voliče, ale který se tak chová ve svém životě.
Dne 8. 2. 2018 jsem ve svém blogu mimo jiné napsal o svém setkání s prezidentem: ...Mé první setkání s prezidentem si „pamatuji“ jen proto, že mi bylo stále připomínáno. Jako dítě, necelých pět let stár, jsem byl s rodiči v Paďousích, resp. v Sezimově Ústí ve vile prezidenta Beneše. Paní Hana totiž kamarádila s tatínkovo tetičkou, a tak jsme se tam octli i my. Jinak jsem rodinné vycházky nemiloval, ale toto bylo výjimečné. Benešovi byli před válkou docela „normálními“ občany. Tu si uvědomuji, že vážnost prezidenta není v bezpečnostních rámech či velkolepých slibech, ale v tom, kdo skutečně je. Benešovi se dalo vyčíst mnohé, ale nikde nebyl ani náznak, že by se občan za něho styděl.
Nedovedu si vážit současné hlavy státu, když jsem svědkem jeho výmyslů, lží a pomluv, které chrlí ve svých rádoby chytrých projevech. Je s podivem, že člověk s tak vysokým IQ se chová jako rozmazlený frocek, který ví, že se mu nemůže nic stát. Umí urážet ty, kteří ho převyšují svými morálními hodnotami. A co nechápu, že mnohým vůbec nevadí jeho „lidový“ slovník. Přeci být lidový nemusí nutně znamenat být vulgární a buranský. Prý říká, co si myslí, z čehož soudím, že má pokřivené vědomí o svém postavení v čele státu. Při delším sledování jeho chování jsem nabyl dojmu, že se nám všem mstí za to, že musel při poslední volbě prezidenta Parlamentem ČR odejít zadem ze sálu jako spráskaný pes, když ho nevolili ani poslanci jeho bývalé strany, ČSSD. Oni sami věděli, co je to za „zvláštního“ politika. Jenže nikdo neodhadl, co se bude dále dít. Pět let pracoval na pomstě. Mnohé uchlácholil tím, že ohlásil „politický důchod“, a nikdo netušil, že usilovně pracuje na triumfálním návratu do politiky na té nejvyšší úrovni. Za pár laciných slibů šli s ním do boje ti nejvěrnější. Tehdy se měřila věrnost přísliby různých lukrativních pozic ve státním aparátu. Zrodila se nová strana, která byla, resp. měla být předvojem návratu, jenže se ani nedostala do Sněmovny. V roce 2010 dostala 226 527 hlasů, což byla jen 4,33 %. Zbylé roky tedy zapracoval, samozřejmě ne sám, na změně volebního systému, přesněji řečeno na přímé volbě prezidenta. Pomocníků, kteří ucítili svou příležitost, se našlo mnoho. Takřka „za pět minut dvanáct“ byl 18. července 2012 přijat zákon 275/12 o přímé volbě prezidenta.
Boj byl odstartován. Přímá volba je jako referendum, které je jednou z forem přímé demokracie.
A je přesně šité na míru manipulátorům. Při schvalování tohoto zákona se zapomnělo na to, že tato forma „přímé demokracie“ funguje jen v zemích, které v minulých stoletích nepoznaly totalitu a její důsledky na myšlení nemyslících poddaných. Prosťáček věří tomu, kdo víc řve a kdo mu slíbí lepší život. Neptá se, jak to udělá a kde na to vezme. V osmačtyřicátém komunisti věděli, kde na to vezmou. Tenkrát bylo kde brát, ale co mohl nyní slíbit kandidát na prezidenta? Ten již také věděl, kde brát. Komunistům slíbil pád Nečasovy vlády, předčasné volby a svou vládu, kam dosadí ty, kteří mu s volbou pomáhali. Jako schopný odchovanec Prognostického ústavu věděl, že musí také přiložit trochu silných pomluv o protikandidátovi. S těmi mu pomohli Klausovi, za což dostala Livie velvyslanectví na Slovensku. Žel se ukázalo pozdě, že to vše byly jen lži, což vítěz mohl klidně ignorovat, ostatně jako všechny jeho lži a výmysly během obou funkčních období. Také legendární Peroutkův neexistující článek jistě vstoupí do našich dějin, kde si ani soudy nevěděly rady se lhářem v té nejvyšší funkci.
Hledejme tedy pravý opak současného prezidenta, o něhož se nebudeme bát, aby po návštěvě ruské ambasády neupadl opilý na korunovační klenoty. Jistě bude ctít Ústavu i ústavní zvyklosti, nebude podrývat zahraniční politiku státu podlézáním Číně a Putinovu Rusku. Nebude si vymýšlet neexistující pozvání do Bílého domu, čímž by dokázal svou světovost, zkrátka, že to bude normální člověk hrdý na svou vlast.
Je to nesplnitelné?
Není, jen je potřeba to dát svou účastí ve volbách najevo.