Při spoustě příležitostí člověk musí někde postávat, aniž by měl právě čím zaměstnat svou mysl, takže okouní a chytá se každého stébla, za které by se z té nudy nějak mohl vytáhnout. Třeba takové tankování benzinu. Držet čerpací pistoli a koukat na běžící čísla, to není opravdu nijak dechberoucí. Když jsem naposledy nechal svou mysl toulat se kolem, zatímco jsem plnil nádrž směsí tekutých uhlovodíků, vzpomněla si na dobu celkem nedávnou a na to, co se tehdy tisklo v novinách. Abych vás uvedl do obrazu, stál tehdy benzin kolem třiceti korun za litr a psalo se hodně a dlouze o tom, jak nám ta ropa dochází. Ovšem, zatímco jsem takto vzpomínal, teklo kolem palivo o pět korun levnější. Není zajímavé, že ropná krize náhle není na pořadu dne?

Nerad bych obviňoval novináře z něčeho, za co nemohou. Totiž i oni jsou jen lidmi a nevznášejí se v intelektuálním světě zcela odděleném od toho našeho, takže když píší o známých i předpokládaných zásobách fosilních paliv, dosti pravděpodobně jen vyslovují obavy, které cítí většina. Obecné mínění je ale vůbec hodně zvláštní! Pamatuji se, jak v roce 1990 stál benzin zhruba devatenáct korun. Za těch sedmnáct let naše měna byla znehodnocena jistou inflací a reálné mzdy (ty již od inflace očištěné) vzrostly. Ve srovní s tím porevolučním rokem je tedy benzin levnější. Přesto stačil krátkodobý růst světových cen, který navíc globální ekonomice neuškodil ani zdaleka tolik, jak mnozí malíři čertů na zeď očekávali, aby se obecné mínění přiklonilo k názoru, že ropa asi fakt dochází a zřejmě budeme brzy muset své jízdy omezit. A to všecko v době, kdy očividně jezdíme svými automobily více než v minulosti, jelikož nás to jasně stojí méně, jak každý může vlastníma očima nahlédnout. Těžko rozumět důvodům, proč tolik lidí věří nějakým trudným vizím, když každým dnem jednají (snad podvědomě) přesně opačně. Existuje pro to snad vysvětlení?

Zatímco jsem platil a potom u stojanu hustil pneumatiky, toulal jsem se v myšlenkách dál, abych unikl nudě té rutinní činnosti. Vzpomněl jsem třeba na ozonovou díru a na ty tuny a tuny papíru popsaného informacemi o rakovině kůže, ochranných krémech na pleť a zásadách správného slunění. Dnes, jak se zdá, po tom ani pes neštěkne, jen v nejhorších vedrech se objeví tu a tam nějaký kratší text. O ozónu se už nemluví vůbec, byť objektivní skutečnost, tedy jeho úbytek v horních vrstvách atmosféry, zůstala podstatně nezměněna. Jen už nikoho příliš nevzrušuje, protože problém byl zařazen do škatule s nálepkou vyřešeno. Buď tedy tehdy jsme mluvili s takovým vzrušením o vysokém počtu nálezů rakoviny kůže zbytečně (nezakládalo se to na faktech), anebo dnes tomu nevěnujeme patřičnou pozornost. Co je správně?

Letošní zima byla nepochybně velmi teplá. Nakolik to zavinilo zvýšený výskyt slovního spojení „globální oteplování“ v tisku? Nedělám si žádný nárok hodnotit, zda jde o reálný jev a jaká opatření by mohla být účinná, rozhodneme-li se je přijmout. Postrádám potřebou erudici. Ovšem věřím, že v našich končinách existuje silný příčinný vztah mezi zvýšenou mediální pozornosti věnovanou změnám klimatu a konkrétním průběhem téhle zimy. Mýlím se?

S hadicí vysavače v ruce jsem vzpomínal na všechna ta témata minulosti, po kterých se nějak slehla zem. Výdobytkem socialistického hospodářství bylo mimo jiné i znečištěné ovzduší. Člověk z novin svého času musel nabýt dojmu, že bez pláštěnky ven pro kyselé deště nemůže, že snad ani nemá smysl ještě na procházku vůbec chodit, protože naše lesy jsou již definitivně vyřízeny. Svých patnáct minut slávy zažil i plyn dosti zvláštního jména, radon. Kde dnes jsou všechny ty vzrušené články? Copak se naše geologické podloží zásadně proměnilo? Nebezpečí závislosti na mobilních telefonech, stejně jako závislosti na internetu neurčeným zázrakem bylo sníženo pod práh rozlišení médií, byť zcela jistě počet postižených, jsou-li vůbec nějací, nemá důvod klesat. Podobně nepředpokládám, vzpomenete-li si vůbec ještě, že by jistá potvůrka jménem legionella zabalila svá fidlátka a rozhodla se odejít ze scény evoluce. Konečně, být mediálním poradcem jisté teroristické organizace, koukám si vyhlédnout další pár věžáků, protože lidé se jaksi už nedovedou toho nebezpečí, se kterým bylo třeba vést válku na všech frontách, ještě vůbec opravdu obávat. Nebo se vy snad strachujete?

Vždycky mě zaráželo, jak často se při různých událostech snaží řečníci vnutit posluchačům myšlenku, že právě TEĎ se něco zvláštního odehrává. A co když ne? Co když se děje jen to, co se dělo vždycky, ceny trochu poskakují, slunce svítí, ozón ozonuje, rakovina někdy bohužel bují, radon uniká a bakterie se dělí? Třeba jen se všichni tak nudí u čerpacích pump, že myšlenka na nějaký ten kritický problém za rohem jim připadne být příjemným vytržením. Před pár lety poválené obilí přimělo řadu lidí předpokládat, že právě teď přiletěli mimozemšťané a ukazují nám svou pokročilou komunikační technologii. Právě teď! Právě teď se nudím, koukám na ten stojan, cena je zas jednou o padesát haléřů vyšší, tak to vypadá na ropnou krizi! A nuda je šťastně zažehnána.