Vývoj ke sjednocenému světu milujících se lidí a v náručí si ležících kultur se zadrhl už islámským terorismem, ale globální změna klimatu a korona nás navádí se opět zamyslet nad novým řádem.
On vlastně byl vývoj světa od jisté doby špatný a vedl nutně k zániku, ale dnes, když usychají lesy a je otázka, zda budou fungovat vodovody, to dochází i méně přemýšlivým. Když všechny rezervy a celá samotná podstata světa byly využity k blahobytu, dokonce i mladí lidé odkládají a omezují rodinu, aby si mohli užívat, kořistnické hospodaření s půdou ji zbavilo humusu a voda odtéká i s hlínou, je jasné, že takový svět nemůže existovat trvale a že to jde k nějakému konci nebo alespoň k zásadní velmi nepříjemné změně.
Nové virové onemocnění vzbuzuje otázku, zda jej člověk nevytvořil, a najednou se dovídáme, že v laboratořích může vzniknout zkáza, proti které je atomová bomba papírový tygr. Ale zároveň karanténní opatření vedla ke snížení spotřeby a služeb a najednou vidíme, kolik firem ukončilo činnost a kolik pracovních míst zaniká, jak neuvěřitelně jsme závislí na nadměrném konzumu a plýtvání. A to ještě nepočítám, že třetina až polovina potravin se neprodá, kdyby se nevyrobila a nemusela se likvidovat, opět by se jen zvýšila nezaměstnanost. To ještě nemluvím o tom, že opravdové maso má v sobě antibiotika a ryby antikoncepční látky, takže nám hned léčí nemoci ještě dříve, než je dostaneme a o plodnost žen nemusíme mít starosti.
Je to všechno vůbec v silách člověka změnit? Není lepší plout v iluzích multikulturalismu, genderu a falešných představách o lidských právech bez povinností a o svobodě bez zodpovědnosti, v hádkách o malichernosti a dětinských provokacích postupně do sladkého objetí smrti?
Jak člověk přebíral ovládání světa i sebe sama, postupně se svět stával stále více vykonstruovaným a stále méně původním, přirozeným tak jak jej stvořil Bůh. Původní, podle vůle kosmické inteligence stvořené přirozené principy, přestaly být podstatné a lidská nedokonalost, chybovost, fanatismus, sobectví se zmocnily světa. V tomto procesu odpřirozenění je určitý konec. Je to konec projektovaný člověkem. K tomu směřují dva aspekty:
1. Jednorázová destrukce selháním - výbuch chemické továrny, havárie jaderné elektrárny, vyslání rakety s jadernou náloží, prolomení hráze umělého jezera, genetická manipulace smrtícího viru
2. Postupný zánik vývojem odpřirozenění (nahrazování původních přirozených principů lidskými zásahy a řízením) - degradace přírody, snížení plodnosti půdy, znečištění moří, vymírání záměrným neplozením potomstva, degradace psychosomatické kondice životem bez zátěže, degradace sociální rakovinou (expanze lidských jedinců neschopných se obživit), vyčerpání zdrojů.
Tyto terminální stavy nemohly nastat v původním životě pod řízením přirozených principů, a proto původní stav byl kontinuální navzdory všem válkám i katastrofám. Výsledkem terminálního stavu může být zánik lidstva a většiny tvorů nebo jen zánik civilizace a pokračování lidstva v primitivním stavu. Tento terminální stav je jistý, pokud zůstane dosavadní vývoj odpřirozenění, v podstatě se za stávajícího vývoje nedá vyhnout úpadku a případné zkáze, je otázkou pouze kdy nastane. Zamezit tomu lze jedině bezpečnostními opatřeními pro aspekt 1 a zastavení procesu odpřirozenění pro aspekt 2. Návrat přirozenosti se totiž jeví jako návrat středověku ne-li rovnou návrat do jeskyní. Přesto se domnívám, že lze učinit kompoziční návrat takový, aby se sice odmítla obrovská plýtvání a zbytečný luxus, ale výdobytky civilizace zůstaly v účinné formě.
Při vyslovení tohoto názoru určitě mnohé napadne nějaký druh komunismu, ale zde musím předeslat, že návrat přirozenosti především musí existovat v oblasti řádu společnosti, a komunistický režim nebyl, a marxisticky orientovaný režim nikdy nebude přirozený, neboť tyto režimy jsou přímo tragickým vzorem nepřirozenosti vzniklé z čistě lidsky nedokonalého a chybného řízení bez vlivu jakýchkoliv přirozených principů, zatímco liberální režim se opírá o přirozený princip samoregulujícího mechanismu trhu a demokracii, která je přirozenou soutěží lidských skupin a myšlenkových produktů. Někdejší pád komunistického a vítězství liberálního režimu bylo velkým vítězstvím přirozenosti a posunem na ose nepřirozenosti zpět k přirozenějšímu stavu. Je ovšem velký omyl liberálů pravých i levých, že to dostačuje, že v době hromadné destrukce světa trh všechno vyřeší nebo populistická politika rozdávání nás zachrání.
V hledání nového řádu musíme předem nastudovat řády společností, které byly kontinuální a přes všechny nedostatky nevedly k terminalitě. Podstatou těchto někdejších řádů byla úcta k přirozenosti světa. Přirozené je to, co tu bylo vždy, a co člověk nevytvořil. Představa, že svět stvořila vesmírná inteligence (Bůh) za nějakým účelem, že lidé jsou děti této inteligence (jsou stvořeny k Božímu obrazu) a nemohou konat v nesouladu s vůlí této inteligence. Věci, které vesmírná inteligence stvořila, tedy objekty reálného světa, jsou posvátné a nesmí se ničit nebo zneužívat, pouze pro lidskou potřebu využívat. Jinak přijde trest. Tento trest samozřejmě nemusí přijít hned, může se přenášet na další generace, ale je nevyhnutelný. My to samozřejmě tušíme také, ale tzv. „pýcha rozumu“ nám nedovolí to přiznat a domníváme se, že svým nedokonalým mozkem to vyřešíme. Jenže lidské chyby způsobené nedokonalostí lidské podstaty se vrší, jednu chybu nedokonalý lidský mozek řeší a nadělá další chyby a tak stále dokola, až budou neřešitelné a trest nejvyšší se stane nevyhnutelný. Překonání této pýchy je samozřejmě první předpoklad řešení.
Využívání stvořených věcí (přirozených principů) samozřejmě nemusí bránit pokroku, ale stále byl a bude problém rozpoznat co je jen využívání a co je ničení a zneužívání. Přesto jsou jistá kosmická kritéria, která to jasně říkají. Existuje jasný kosmický řád, který je jakousi transformovanou vůlí vesmírné inteligence, tento řád vytváří jasná kritéria k přežití. V dobách, kdy ovládaly život člověka přirozené principy, a člověk neměl sílu ničit Bohem stvořené věci okolo sebe, nebylo zapotřebí tyto kritéria znát a stará náboženství neobsahují meze lidských činů dostatečně zřetelně a úplně, spoléhají pouze na duchovní život jednotlivce a jeho vztah k Bohu. Tímto vztahem se měly řešit všechny záležitosti, tedy i vnímání mezí. Úpadkem víry se uvolnila poslední vazba na kosmický řád a dnešní obnovení víry se obvykle vztahuje k potřebám jednotlivce a ne k univerzálním věcem světa. Proto tvrdím, že křesťanství potřebuje nové proroctví v oblasti univerzálního působení řádu.
Nadčasový humanismus (viz 3) je rozumové řešení trvalého života ve smyslu Komenského (viz 1) a Descartovy teorie „dobré mysli“ (viz 2). Není založeno na víře v nějakou ideologii, ale pouze na zkušenostech a realitě světa podpořené přirozeným lidským instinktem zachování. Předkládám tuto teorii (shrnutou v sedmi bodech) v představě, že víra v ideologie zklamala především proto, že byly vždy lidsky nedokonalé.
1. Pokora rozumu, neboli rozumem podpořená úcta k principům, znamená odmítnutí pýchy rozumu.
Pokora znamená odmítnutí představy, že člověk může uplatnit jakýkoliv výmysl a použít jakýchkoliv nástrojů ke svému momentálnímu prospěchu. Pokora rozumu neznamená konec éry rozumu, ale nastolení hédonickými a ideologickými zájmy nezatíženého rozumu. Pokora ve smyslu nadčasového humanismu neznamená pokoru před lidmi, není to pokora mezi vrstvami společnosti, v životě je zapotřebí sebevědomí a zdravý individualismus. Lidé jsou si rovni před principy. Člověk musí zaujmout svoje postavení v kosmu, které mu přísluší jeho přirozenými schopnostmi, ne jaké mu velí pýcha.
2. Přirozenost: Přirozené je to, co člověk nestvořil, co je jsoucnům dáno mimo lidskou vůli, nemění se v čase ani v rozměru. To co je na jsoucnech přirozené, tvoří přirozenost jako jejich podstatnou vlastnost. Přirozené jsou vitální vnitřní a neodstranitelné vlastnosti člověka, kultivované obecným řádem a přirozenými principy života. Přirozená jsoucna tu byla vždy a budou opět působit, pokud budou mít vytvořeny podmínky ve fyzické oblasti. Návrat přirozenosti znamená respektování přirozenosti lidské i přírodní, i nadřízených principů.
Příkladně přirozenost znamená návrat k mladým rodinám v biologicky optimálním věku, vytvoření morálního řádu v této oblasti a vytvoření příznivých okolností: Vytvoření levných nájemních bytů, dokončení vysokoškolského studia v 22 letech, dostačující střední školy na většinu povolání, možnost dálkového studia v kterémkoliv věku, vytvoření širších rodin s prarodiči v jednom nebo blízkém bydlení, zapojení prarodičů do výchovy dětí a starostlivosti o prarodiče na místo státu. Přesunutí cestování, sportu, hédonismu do věku po odchování malých dětí.
Technické prostředí z hlediska úspory energie, využívání energie prostředí, podpora digitální techniky za účelem omezení cestování, nahrazení znečišťujících zdrojů elektřinou vyrobenou v čistých zdrojích (jaderných, vodních, větrných, solárních atd.). Technická opatření proti suchu a rozvoj zavlažovacích systémů je zároveň i bojem proti zbloudilým ekologickým iluzím.
3. Zodpovědnost za svět představuje aktivní opozici proti skeptickým a fatalistickým teoriím a praktikám. Na základě myšlenky nadčasovosti prosazuje ideově i aktivně myšlenku zodpovědnosti jako rovnováhu s právy, které nám svět umožňuje. Je nutno odmítnout myšlenku, že se vše řeší samo, že příroda si pomůže, že se budoucností nemusíme zabývat.
4. Zachování; zabránění expanzi je do praxe uvedený konzervatismus zajišťující svojí aktivitou kontinuitu života a kultury. Kolektivní zachování je v pozadí veškerého obecného myšlení jako jakési esenciální přesvědčení (Jedno podstatné – viz 1), tak jako je v současnosti idea pokroku. Myšlenka neustálého pokroku se musí nahradit myšlenkou zachování, obsahující obavy z nedokonalých lidských rozhodnutí. Pokrok se už „nasytil“, jeho pokračování znamená nejenom zničení planety vyčerpáním zdrojů a znečištěním prostředí, ale i psychosomatické „sebezničení bohatstvím“ (degenerace pohodlným životem, neschopnost snášet běžné zátěže, stálá nespokojenost a nekonečně rostoucí požadavky).
Nadčasovým humanismem končí epocha pokroku jako modly, začíná epocha zachování, ve které je pokrok ve službách kolektivního zachování. Připomínám, že zachování má pokrok pouze převýšit jako rozhodující přesvědčení, nikoliv nahradit. Fenomén zachování nově definuje hodnoty – usazení na místě, domov, rodina, příroda, zvířata atd. – a přináší úctu k předkům a tradičním hodnotám (minulost ovlivňuje budoucnost).
Dále je to v zájmu míru a spolupráce zastavení jakékoliv mocenské, etnické a kulturní expanze. Zároveň podporuje projekt samostatných národních celků ve svých politických útvarech a na svém území. V politické oblasti to znamená zakotvit v ústavě povinnost občanů zajistit kulturní a fyzickou kontinuitu národa a státu. Veškeré změny etnické a kulturní jsou přirozené bez násilí a bez ideologií.
5. Respektování kosmického řádu a tvorba tradičního řádu. Kosmický řád obsahuje kritéria, jejichž porušování vede k diskontinuitě. Uvědomělé dodržování kosmických kritérií vede k nadčasovému přirozenému životu. Tradiční řád se vyvíjí přirozeným vývojem v dlouhodobě úspěšné společnosti, která se historicky zachovala, a pravidla tohoto řádu jsou zakotvena v morálce společnosti. Řád trvá, i když jej lidé zcela nebo ve své většině nechápou, argumentem je jeho historická úspěšnost. Nedokonalým mozkům, zvláště mladým, se musí vysvětlovat jejich nedokonalost a nutnosti úcty ke zkušenostem generací v řádu zakotveným. Tato úcta se ovšem ztrácí, jakmile je tradiční řád už narušen, není tradiční, je zneužíván v zájmu nějaké skupiny lidí, obsahuje lidské nedokonalé představy nevyzkoušené generacemi nebo neodpovídá kosmickým zákonitostem.
6. Uznání nedokonalosti a nezměnitelnosti lidské podstaty. Člověk dokáže logicky a realisticky rozhodovat o přírodě a jiných tvorech, ale má sníženou schopnost řídit sám společnost (diktátor, monarcha), lepší je to v případě kolektivního řízení (demokracie). Uznání nedokonalosti člověka znamená opatrné využívání lidských výmyslů a v praxi raději využívat zkušeností a přirozených mechanismů demokracie a trhu. Protože člověk se nemění, můžeme pokládat přirozené mechanismy založené na lidských základních vlastnostech za ideální jsoucna (přirozené principy) a využívat jejich předvídatelné účinky.
Dále jsou od toho odvozena různá přirozená pravidla, třeba: je nutno počítat s tím, že nekontrolovaná moc se vždy zneužije; zatímco člověk je špatný, lidé jsou dobří (člověk ve společnosti se chová podstatně lépe); člověk se v historickém procesu nemění, mění se jen civilizace, kultura a řád atd.; nevzniká nadčlověk nebo lepší člověk; lidskou podstatu nelze změnit nějakou výchovou nebo duchovním působením; člověk nemá automaticky v sobě nějaký morální řád (daný mu podstatou), ale veškerý řád dostává zvenčí, člověk má v sobě pouze základní instinkty – ego a sounáležitost, které se usměrní teprve výchovou a lidským řádem.
7. Úkol člověka ve zdokonalování světa. Nadčasový humanismus je společenská idea a musí dát lidem nějaký cíl, který nemá charakter materiálního růstu. Ačkoliv se svět vyvíjí sám od sebe pod řízením přirozených principů, člověk má svým mimořádným postavením v přírodě úkol pracovat na tom, k čemu byl stvořen a proč existuje. Člověk není účelem sám o sobě, ale je nástrojem vyšší „kosmické vůle“ k zachování a zdokonalování světa. V rámci této vůle má velkou svobodu omezenou jen nadřízenými principy a velké schopnosti. Smyslem lidské existence není zde jen přežívat, ale zachovat a zdokonalovat svět. Tím se zároveň odpovídá na otázku po smyslu dějin, smyslu lidské existence, a účelu lidského bytí.
Literatura:
J. A. Komenský - Unum necessarium (Jedno podstatné) - Comenius 2008
René Descartes - Metafyzika lidského dobra - Richard Zika - Filosofická fakulta UK 2010
Vlastimil Podracký – Nadčasový humanismus – Marek Belza 2010