29.3.2024 | Svátek má Taťána


ÚVAHA: Nezbytné oběti války

23.8.2022

V červnu tomu bylo rovných 50 let, co fotožurnalista Associated Press Nick Ut vytvořil jednu z nejslavnějších fotografií všech dob, zobrazující devítiletou Kim Phuc, prchající s dalšími dětmi z hořící vietnamské vesnice křičící bolestí, zasaženou napalmem. Nahá popálená holčička se stala symbolem hrůz vietnamské války a přispěla k jejímu konci. Deník The New York Times tehdy čtyři dny váhal, zda fotografii zveřejnit ze strachu z kritiky vládních kruhů. Nakonec se odborníci shodli, že zobrazování násilí a nahoty v tomto případě není samoúčelné, ale ve veřejném zájmu.

Když jsem se nedávno díval na tuhle fotografii, tak mě napadlo, jak si vlastně tento svět, alespoň jeho civilizovanější část, dokázala poradit s více než 100 let starým zhoubným fenoménem zvaným shazování bomb (či odpalování raket) na civilní cíle (nebo minimálně také na tyto cíle).

Ve vojenském žargonu bychom jej dohledali pod sterilním, indiferentním pojmem „vynucené ztráty na civilním obyvatelstvu“.

Ve skutečnosti tu ovšem mluvíme o nám (naší generaci) zcela neznámé situaci, kdy řízená či naopak špatně řízená technika kdesi vysoko v oblacích rozsévá smrt často bez jakéhokoliv byť jen trochu smysluplného klíče a vše je dílem osudné náhody.

Rusko – ukrajinský konflikt takřka dnes a denně přináší další důkazy o těchto zrůdných praktikách vraždění a mrzačení lidí, o kterém si téměř v každém novinářském sloupku následně přečteme obvyklou floskuli, že konec konců „civilisté jsou nepočetnějšími oběťmi každé války“, takže co by vlastně nechtěli, že?

Přidá se ještě pasáž náležitě procítěné lítosti a máte multifunkční hromadný nekrolog či zasvěcený komentář o hrůzách války.

Pro jistotu podotýkám, že nemám rád násilí a nikterak ho nevyhledávám, na druhé straně pokud to situace nezbytně vyžaduje, nejsem natolik militantním pacifistou, abych si nechal líbit přítomnost cizí pěsti v obličeji, aniž bych pádně zasáhl.

Tyto řádky vám tedy nepíše naivní snílek, který se domnívá, že veškeré problémy tohoto světa lze univerzálně řešit pouze láskou a vzájemným porozuměním, jen člověk, který vnímá nezpochybnitelnou platnost doporučení poučit se z historie.

Většina lidí si totiž zjevně stále neuvědomuje, že to, co před 90 lety způsobilo všeobecné rozhořčení z fašismu a jeho následné většinové odsouzení, nebyly koncentrační tábory a genocida Židů, ale právě nesmyslné a zhůvěřilé bombardování civilního obyvatelstva.

Italské bombardování Etiopie, japonské bombardování Šanghaje a zejména německé bombardování španělské Guernice vyvolalo takové zděšení, jaké si dnešní člověk nedokáže představit. Lidé tehdy nemohli pochopit, jak je takové barbarství vůbec možné, protože letecké bitvy první světové války byly proti tomu nevinnou gentlemanskou hrou na četníky a na lupiče.

Jenomže dnes je bombardování nejčastější formou jakékoliv větší války.

A dokonce i nyní označujeme úmyslný útok na civilisty za terorismus, ale - pouze pokud se týká těch „správných“, rozuměj „našich“ civilistů. Pokud jsou to lidé z druhé strany barikády, pak se intenzivně snažíme, aby vše vypadalo jako jediné možné řešení, které si vyžádalo ty už zmiňované vynucené (a početně zpravidla ještě podhodnocené) ztráty.

Zkrátka jsme si dokázali úspěšně odlidštit oběti „nepřítele“, což v historii prozatím vždy obstálo jako validní argument například zcela zbytečného bombardování Drážďan, největší konvenční bombardování všech dob japonské Tokio v březnu 1945, při kterém zemřelo celkově více než sto tisíc civilistů (což je mimochodem číslo srovnatelné s počtem obětí atomové bomby v Hirošimě) nebo ku příkladu bombardování Hanoje o Vánocích 1972.

Chceme-li, aby naše vyspělá civilizace skutečně měla jakousi morální převahu nad barbarským počínáním těch, kteří našeho stupně poznání, morálky, etiky, ale také vývoje sofistikované vojenské techniky ještě nedosáhli, nesmíme takové zločiny absolutně připustit, tolerovat ani obhajovat. Naším cílem by naopak podle mého soudu mělo být dosáhnout celosvětového zákazu jak zbraní hromadného ničení, tak zároveň zákazu bombardování civilních cílů v konfliktech.

Nesmíme si zkrátka nechat vnutit standardní militantní doktrínu, že kobercové nájezdy jsou přece pouze nezbytnou válečnou strategií.

Shazování bomb na civilisty je zároveň shazováním úrovně naší civilizace, ke které patříme nebo ke které bychom minimálně patřit přáli.