Myslím, že žádný normálně uvažující člověk nemá rád „papírování“ a ocení, když se záležitosti řeší jednoduše. My, co jsme pracovali ve fabrikách, jsme v tomto ohledu neměli moc zkušeností, protože jsme jen jednou měsíčně dostali výplatní pásku, která byla vytištěna na Holleritu (děrnoštítkový počítací a třídící stroj, jeho vynálezce byl Hermann Hollerit, Američan německého původu, stroje se neslavně osvědčily už v Německu, protože pomáhaly nacistům organizovat vyhlazování Židů).
S první větší byrokracií jsem se setkal, když jsem rozvazoval pracovní poměr v ČKD Stalingrad (mimochodem dostat se ze Stalingradu bylo tak obtížné jako dostat se z Gulagu, to jsem popsal zde). Dostal jsem papír a tam bylo mnoho kolonek, z nichž každá musela být orazítkovaná. Ovšem získat razítko se vázalo opět na řadu jiných „úkonů“, z nichž některé byly velmi obtížné. Byli i takoví, kteří raději zůstali v ČKD pracovat dál, než by tuto křížovou cestu podstoupili.
Já jsem to nakonec velmi těžce absolvoval a mrzí mě, že jsem ten orazítkovaný dokument nemohl schovat, protože by to byla rarita.
Doba šla dál a dalo by se předpokládat, že v zájmu pokroku bude „papírování“ méně, ale nebylo tomu tak. Spíše se to papírování přivedlo k větší dokonalosti. Nechci v tomto okamžiku popisovat martyrium, které jsem podstoupil, když mně ukradli z auta všechny doklady – čtenář zřejmě ví, o čem mluvím.
Avšak začala doba počítačů a panoval obecný názor, že byrokracie postupně zanikne. Že tomu tak není, jsem se přesvědčil několikrát. Vzhledem k tomu, že jsem se určitý čas zabýval zařizováním stavebních povolení, získal jsem některé známé na „správných“ místech, kteří ke mně měli důvěru a informovali mě o tom, že některé úkony se místo zjednodušení staly složitějšími. Na druhé straně taková digitalizace map na katastru by měla značně ulehčit práci obou stran, ale ne vždy je to pravda.
Byrokracie se ovšem zdokonalila, mění svou tvář a má různé odbočky na úrovni „přidružené výroby“. Jednou z nich jsou formuláře, které jsou součástí různých smluv, třeba o půjčce, pronájmu a mnoha jiných, kde je mnohdy několik stran podmínek psaných tak malým písmem, že ho bez lupy nepřečtete, a jsou vypracovány tak fikaně, pardon, s právní dokonalostí, že jim normální člověk nerozumí a když, tak se při čtení unaví a otráví, takže to ani nedočte a pak následně zjistí, že vešel do smlouvy, která je pro něho absolutně nevýhodná nebo ho cíleně obere, a tak půjčující nebo pronajimatel vyjde vždy vítězně.
Mohl bych uvést spoustu případů, kdy naletěli i velmi vzdělaní lidé, ale to by bylo moc psaní. K tomuto článku mě přivedla zkušenost, kterou jsem měl loni na podzim, když jsem jel se svým příbuzným do Brna a zpět.
Měli jsme z Prahy koupenou zpáteční jízdenku, takže když jsme po vyřízení záležitostí přišli zpět na nádraží, hledali jsme vhodný spoj. Na Prahu jedou vlaky dvěma směry: Jeden přes Českou Třebovou a druhý přes Havlíčkův Brod. My jsme to měli psáno přes Českou Třebovou, ale ten jel až za několik hodin. Ale vlak na Prahu přes HB jel již za 40 minut. Šli jsme se zeptat k pokladně, zda můžeme jet tímto spojem na náš lístek. Pokladní řekla, že ne, protože cesta je delší, a proto bychom museli doplatit. „O kolik je delší?“ ptál jsem se. Hledala v počítači a po chvíli řekla: „O dva kilometry.“ „Tak my si doplatíme,“ říkám a dávám jí naše lístky. „To u mě nemůžete, musíte jít do kanceláře na Informacích.“ Hledali jsme tedy kancelář, kde byla pochopitelně fronta. Tu jsme vystáli, i když čas běžel. Slečna u okénka nám řekla, že pro změnu trasy slouží okénko vedlejší, kde se už mezitím udělala zase fronta. Že jsme tam už vystáli jednu, nám nikdo neuznal, tak jsme vystáli novou frontu a čas se opět zkrátil.
U okénka jsme vysvětlili náš problém, i když s jistými obtížemi. Slečna vzala naše lístky a začala pracovat s počítačem. Po jisté době, kdy se už účastníci fronty bouřili, šla vytisknout dva formuláře A4, na kterých byl dopodrobna vysvětlen důvod této transakce. Dostali jsme formuláře a další přiložené lístky se sumou, kterou jsme museli doplatit. Ta zněla: Doplatek 1.- Kč. Nechápavě jsme se dívali jeden na druhého a pak jsme se jí zeptali, jestli je to pravda. „Já za nic nemohu, to je předpis.“ Když jsme spočítali čas všech zúčastněných, práci počítače, formuláře, tak jsme přišli k závěru, že episoda by se hodila do knížky U nás v Kocourkově a také potvrdila hypotézu, že byrokracie je nesmrtelná. Přes toto velké úsilí, které bylo na změnu našich lístků vynaloženo, nám nakonec kontrolor ve vlaku řekl, že je to zcela chybně zpracováno a že ty lístky jsou vlastně neplatné. Nakonec to však chtě nechtě uznal, protože to už by bylo skutečně moc, a nejen na něj.
Úřední místa nás ujišťují o tom, že vzhledem ke globální digitalizaci se všechny úkony ulehčí, ubude papírování, zkrátka vše půjde jako po másle. Jestli je to pravda, to si netroufám hodnotit, ale už jsem několikrát zažil, že v nějaké instituci „klekly“ počítače. V prvém případě vypnuli proud, v tom druhém byly napadeny počítačovým anarchistou neboli hackerem. Jak můžeme mít jistotu, že hackeři neodhalí i největší zabezpečení, a tak se nezhroutí všechno? Když se to stane v bance (i to už se to stalo), následky jsou nedozírné.
Neodsuzuji počítače, neboť jsou i pro mě velkým pomocníkem, ale otázkou je, zda jsou pomocníkem vždy a za každých okolností.
Ukončím tuto úvahu výrokem jedné úřednice, která mně řekla po jednom podobném problému v úřadu: „Zlaté archivy. Když nešla elektrika, vzala jsem baterku a potřebný spis vyhledala. Ale stejně, když něco vyplivne v počítači, jdeme do starých archivů a tam to většinou najdeme.“
Někdo by mohl namítnout, že archiv může shořet, ale to už bychom se dostali do nikdy nekončící diskuse.
Nicméně úřední šiml je nezničitelný. Bere na sebe různé podoby jako chřipkové viry (nebo také počítačové viry) a v každém prostředí se nakonec prosadí. Lze k této skutečnosti říci vůbec něco relevantního?
Zkrátka byrokracie je nesmrtelná a bez ní se zřejmě neobejdeme. Jde jen o to, do jaké míry mohou úředníci aspoň trochu zpříjemnit život běžným občanům, kteří jsou na tomto papírování závislí. To už ovšem záleží na obyčejném lidském faktoru a toho je skutečně mezi lidmi čím dál tím méně.