Pokud by se mě někdo zeptal, jak bych jedním slovem popsala českou společnost, bez váhání bych řekla, že je rozdělená. Téměř každý z nás patří do nějaké skupiny. Velmi častým jevem je pak to, že se lidé z této skupiny dívají skrz prsty na lidi z jiné. Říká se, že rozdílný názor nedělá nepřátele. Avšak je tomu stále tak?

Snad každý někam patří. Jeden je levičák, druhý je pravičák, jeden socialista, druhý kapitalista. Tu máme zelené neomarxisty, tam zas anarchokapitalisty. Sluníčkáře, lepšolidi, rusofily, havloidy, libtardy, konzervy atd. atd.Potřeba sdružovat se s lidmi stejného politického myšlení je přirozená a fungovalo to tak vždy. Rok od roku mám však větší pocit, že propast mezi jednotlivými skupinami je hlubší a hlubší.

A čím je ta propast hlubší, tím větší je i nutnost loajality k příslušné skupině. Běda ti, pokud vybočíš a budeš mít na určité dílčí věci stejný názor jako náš názorový oponent. A tak se najednou z pravicově smýšlejícího člověka stane neomarxista jen kvůli tomu, že se zajímá o ekologii a o to, zda bychom se nemohli k přírodě chovat šetrněji. Životní prostředí je přece téma levičáků a pokud se o něj zajímáš, určitě chceš všem nanutit elektrokolo, všude kolem postavit dotované solární elektrárny a prosazuješ zákaz plastových tašek a sáčků. Co na tom, že nechceš nikomu nic přikazovat? Co na tom, že cestu k lepšímu stavu životního prostředí vidíš v posílení vlastnických práv k půdě? Zajímáš se o ekologii a to je pod úroveň nás pravičáků. Jsi neomarxista.

S tím jde ruku v ruce druhý jev. Všimli jste si, že pokud je nějaké téma (v předchozí úvaze ekologie) silně spojeno s určitou názorovou skupinou, je opačné názorové skupině toto téma a priori odporné? A to i v případech, kdy by mělo naopak spojovat. Dostáváme se tak do absurdních situací, kdy lidé z jedné skupiny odmítají věci, u kterých by se čekalo, že je budou spíše hájit. Ukážu vám to na jednom výborném příkladu.

V neděli 10. března jsme si připomenuli 60. výročí povstání v Tibetu, při kterém zemřelo 80 000 lidí. Lidská práva jsou v Tibetu ze strany Číny porušována dodnes. Akt vyvěšování vlajky nemusí být populární u každého, což je pochopitelné. Co se týče toho, že by v Tibetu neměla být porušována lidská práva, čekala bych, že z každé skupiny jasně zazní, že něco takového by se nemělo dít. A přesto se tak neděje. Vyvěšování tibetské vlajky a vůbec příklon k Tibetu je klasicky spojován s tzv. městskými intelektuály, lepšolidmi, havloidy, chcete-li. Vy ale s takovými lidmi téměř vždy nesouhlasíte a kvůli jejich hodnotám jimi opovrhujete. Není přece možné, abyste stáli vedle sebe při symbolické obhajobě práv Tibeťanů. Obranu Tibetu máte s těmito lidmi tak silně spojenou, že jak jsou pro vás odpudiví tito lidé, je pro vás odpudivé i stavění se na stranu Tibeťanů. Není to absurdní?

Samozřejmě, že to neplatí absolutně a neplatí to o všech. Avšak výše popsané opravdu velmi často pozoruji nejen ve svém okolí, ale i mimo něj na sociálních sítích. A tak si říkám, jestli bychom se neměli na to škatulkování vykašlat a být prostě jen… lidmi.

Autorke je radní města Hodonín, členka Republikového výboru Svobodných