Byl to pěkný příběh o pěkném životě v Pěkném podniku. Pravda, našli by se tací, kteří by s úšklebkem tvrdili cosi o tom, že to bylo bratrstvo rovnějších mezi rovnými, že ti rovnější vedli Pěkný podnik nepěkným způsobem založeným na nepěkných lidských vlastnostech, ale kdo by na jejich podvratné řeči hleděl.

V Pěkném podniku se pracovalo pod heslem každý má svého ředitele. Tedy on to nebyl docela každý, ale na kilometr čtvereční bylo víc ředitelů, než je v kraji obvyklé. Protože nebylo pomazaných křesel pro pomazané hlavy dost, sedum je sice číslo magické, ale přeci jenom na počet zájemců nedostatečné, našlo se na půdě, ve sklepě a v kumbálu osumnáct zaprášených židlí, které když se vyleštily, byly pro vedoucí jako dělané. Ano, nezúčastněnému pozorovateli se to může zdát jako zbytečné mrhání, ale takový zpátečník docela jistě nevzal v úvahu starou pravdu o tom, že víc hlav, víc ví. A ty pomazané hlavy to, že jsou pomazané, měly písemně, aby nedošlo k omylu či snad k pokusu onu pomazanost zpochybnit. Ono vůbec mazání bylo v Pěkném podniku velmi oblíbenou činností podle jiného hesla – kdo maže, ten jede. Je sice pravda, že nejeli všichni, byli i tací, na které se nedostalo, ale koho by z toho hlava bolela. Nechme ale zpátečníka jeho chmurným úvahám a vraťme se do Pěkného podniku.

Kdo by tak zjišťoval a proč jestli práce má smysl a jestli nedojde k porušení zákona. To by byl pak nepěkný konec takového pracovníka. A jen naprostý naiva by se domníval, že by to snad mohl nějakou práci žádat po svých pomazaných hlavách. Ty nesly na svých bedrech úhelné úkoly vedoucí k ještě větší prosperitě Pěkného podniku. Jaké že to byly ty úhelné úkoly? Odpověď je velice prostá – to nikdo neví, ale nevadí hlavně s informací do některé z televizí ať si všichni myslí, že se v Pěkném podniku pracuje. Ale na každý pád se jinak pomazané hlavy činily. Kdyby ne nebylo by na odměny. Že se na všechny nedostalo? No, však. Už dávno je za námi ta smutná doba, kdy se hlásalo - každému podle jeho práce, každému podle jeho potřeb. V Pěkném podniku se spravedlivě dělilo. Někdo měl práci, někdo potřeby.

Že tento příběh vypráví o Pěkném podniku, kde panoval chaos, anarchie a zmar? Pomazané hlavy by s takovou nálepkou svého Pěkného podniku docela jistě nesouhlasily. Vždyť si nikdo na nic nestěžoval. Ani vrchní pomazaná hlava, ani ta docela nejvyšší. Pravda, té docela nejvyšší hlavě je třeba klid a spokojenost s prací Pěkného podniku tolerovat. Věděla o jeho práci starou bačkoru.

Mělo by se střídat, jsme taky unavený, zvolali v Grossmannově a Šimkově povídce “Moje jízda tramvají” cestující. Parafrází toho zvolání jsou volby. Nešlo ale ani tak o únavu, jako o naprosté zděšení z faktu, co je ve státní správě možné.

Ano, pláč, nářek a skřípání zubů se dnes ozývá v Pěkném podniku. Vrchní pomazaná hlava si musela vzít hrneček a bačkorky a byla poslána domů, stejně jako těch již dříve zmíněných sedm statečných.

A to je nepěkný konec slavné a ničím nerušené a nekalené éry Pěkného podniku.