Je zajímavé, že toto slovo nemá po odstranění předpony ne- opačný ekvivalent. Jako by mělo zůstat osamoceno ve svém ryzím a nedělitelném významu. Děsivé a nekompromisní.
Náš přední teolog 20. století Josef Zvěřina, který byl za komunismu vězněn 14 let, vždy říkal jednu věc: „Vzdor tomu, co se mi děje, nikdy nesmím své věznitele začít nenávidět.“ Nenávist je totiž jako rakovina, která rozežírá toho, kdo je jí zasažen. Pohlcuje jeho mysl, vidění světa a znemožňuje mu naopak prožívat radost a lásku.
Dle Františka Koukolíka, neuropatologa a skvělého popularizátora vědy, je termín nenávist definován jako „trvalý, někdy mohutný případně všepronikající pocit nepřátelství, nechuť, odporu, zuřivosti, antipatie a nelibosti. Lidé, kteří nenávidějí, kromě toho mívají pocit hněvu, někdy vášnivý, někdy je doprovází strach“.
Díky moderní technologii víme, že neuronální síť nenávisti sídlí v oblasti čelního laloku mozku a částmi kůry tzv. insuly (ostrova), která je skryta v rýze mezi čelním a spánkovým lalokem. Tato síť má celkem 7 uzlů a čím je prožitek nenávisti větší, tím je činnost těchto oblastí výraznější. Není překvapením, že okamžiky akutní romantické lásky mají dva společné body z popsaných sedmi.
Nenávist může zahrnovat jedince, kteří na základě pošramocených vztahů přejí druhému subjektu nemoc, poškození nebo i smrt. Je nutné ji odlišit od termínu neláska, kdy ten druhý není z mnoha důvodů vyhledáván, je míjen, případně kritizován, nicméně nezasahuje do osobnostní integrity nemilovaného.
V našich dějinách, stejně jako dějinách mnohých národů, se našla období, kdy jeden národ skutečně nenáviděl druhého. Po nacistické okupaci Československa bylo jasné, že nenávist vůči Němcům dostane charakter kolektivní viny a že s Němci bude zacházeno poměrně drsně. Bylo to z jistého úhlu pochopitelné, neboť historie přechozích cca sedmi let byla ve znamení vraždění české inteligence, vyhlazování vesnic a masových poprav nevinných lidí během heydrichiády. Trvalo to dlouho, téměř 50 let, kdy se díky vstřícnosti obou národů začaly resentimenty umenšovat do dnešní podoby vzájemné spolupráce a slušných vztahů (asi nejlepších v celých dějinách).
Je jisté, že válka na Ukrajině skončí. Těžko předvídat s jakým výsledkem, nicméně i kdyby to bylo dnes a okupační armáda Ruské federace odtáhla, zůstane za nimi zničená země, zabití civilisté, prchající matky s dětmi a … nenávist vůči Rusům. Podmíněná navíc i historií, kdy v rámci bolševické revoluce zahynulo v této zemi plné pšeničných polí odhadem asi 5 miliónů lidí hladem. To je etapa, která se jen těžko maže z mysli.
Ukrajinu nelze zcela ovládnout. Jistá studie říká, že pokud by tomu tak mělo být, muselo by Rusko trvale vázat cca 500.000 lidí na tomto území (vojáky, policisty atd.). Takže je jisté, že bez ohledu na výsledek Rusové odtáhnou. Co zůstane? Rozbitá města a vesnice, nefungující infrastruktura, množství hrobů padlých, a to i dětí, které opravdu za nic nemohou. A jistě i nenávist vůči okupantům. Tato nenávist bude mít trvalý ráz, neboť jizvy po barbarském dobývání zůstanou. Zůstanou i v myslích těch, kterým byl někdo takto vzat, aniž by udělal cokoli zlého. Vinen dle ruského měřítka byl jen tím, že byl příslušníkem napadeného národa. Bude třeba hodně času, nejspíše dvě generace, aby se tato nenávist začala umenšovat.
Donutit Ukrajince přetvořit nenávist alespoń v nelásku bude jeden z nejtěžších úkolů. A obávám se, jestli jej lze vůbec někdy splnit.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora