Současné české Vánoce jsou převážně jen obětí marketingu a reklamy. Každoročně mě nudí články v novinách píšících o tomtéž: o lidových zvycích, na jejichž významy se již dávno zapomnělo (příkladem budiž obliba stříbrného jmelí, stříbrná jako barva smrti nemá s lidovou tradicí Vánoc nic společného, na rozdíl od zlaté barvy související s příchodem zimního slunovratu,, přesto si doma lidé věší stříbrné jmelí „pro štěstí“), receptech, návodech a tipech na „originální“ nebo levné dárky, doporučení jak prožít a „přežít“ Vánoce bez stresu, o místech, kde politici pustí svého kapra apod.
Ocitli jsme se v zajetí zdí, které jsme vystavěli na krásných mýtech a legendě o milosrdenství a slitování. Ale která kultura je nemá? Vám, věřícím, se omlouvám, jsem-li poněkud bezbožný, i když v nejateističtější zemi na světě si to snad mohu dovolit. Každoročně se snažím vymanit z koloběhu Vánoc. Ne snad, že by se mi nelíbila dojímavá legenda o Ježíškovi, ale proto, že mám Vánoce spjaté s neskutečným plýtváním. „Nedej, Bože, aby lidé přestali nakupovat!“ upínají se k prachům (moderní bůh postmoderní doby) obchodníci. To by byl fakt průser! Řekněte sami, kolik z těch věcí, které v průběhu roku k Vánocům koupíte a darujete svým přátelům, rodině a známým, skutečně potřebujete? Stále více se totiž obklopujeme věcmi, které nepotřebujeme. Stále více zapomínáme na to, co je skutečně třeba řešit. Stále více přezíráme... Je obtížné říci studentům, na jejichž lavicích je každý den zbytečná plastová láhev vody, že skoro dvě miliardy lidí dnes bude žíznit, protože k nezávadné pitné vodě nemají přístup, že osm set milionů lidí se dnes pořádně nenají, protože žijí v chronické chudobě kolem jednoho dolaru denně. A my ještě stále v 21. století splachujeme pitnou vodou... Dvě třetiny zásob pitné vody nám roztávají v ledovcích, i když si řada lidí myslí, že je to v pohodě. Vlastně se ani nedivím, vždyť pro naši hlavu státu je to světový názor. Mám rád Bibli pro její nádherné myšlenky: „Když někdo hladoví nasyťte ho.“ Když vidíte někoho žíznit, dejte mu napít.“ Tomu se říká slitování, náboženství do toho vlastně ani nepleťme. Zejména o Vánocích se znovu a znovu přesvědčuji, jak jsem neskutečně bohatý. Dárky na hromádce, na stole cukroví, teplo, čaj...
Ale, bože, dej, ať jsem pevný a milosrdný, až půjdu kolem bezdomovce, který bude drkotat zuby zimou... Dej, ať mi není líto peněz a koupím mu něco pořádného k jídlu... Vlastně ani příliš nezáleží na tom, kdo to bude a jak bude vypadat, vždyť víš, že ať už bys to byl Ty, Kršna, Višnu, Ježíš nebo Alláh... Věřím, že hladoví a žízniví umírají všichni bohové stejně..