19.3.2024 | Svátek má Josef


ÚVAHA: Nejen české dějiny - samý klam a mámení

23.6.2021

Každý evropský národ má tak trochu svérázný výklad svých národních dějin a tím pádem i dějin států sousedních. Angličtí i francouzští studenti samozřejmě najdou ve svých učebnicích pravdivý výsledek bitvy u Waterloo. Ale v té francouzské se dozvíme, že všechno mohlo dopadnout jinak, kdyby maršál Ney dostal včas posily, o které žádal, aby mohl zasadit zásadní úder vojskům vedeným vévodou z Wellingtonu. A kdyby maršál Grouchy zastavil Prusy ještě na cestě do Waterloo, dopadlo by to všechno jinak.

V té anglické učebnici jest genialita anglického vojska vedeného vévodou z Wellingtonu a pruského vojska (i s vojsky Belgie a Holandska) v čele s generálem Blücherem nesporná. Napoleon dostal na frak a skončil.

Jsou ovšem jiné historky. Nikdo nám, kterým byla již v základní škole vštěpována „povinná nenávist“ ke světové buržoazii, těžko vyvrátí zakořeněný „poznatek“, že když se francouzská královna Marie Antonie Josefa Johana Habsbursko-Lotrinská (15. dcera Marie Terezie, mimochodem královská princezna uherská a česká, korunní princezna a královna francouzská a navarrská) ptala, proč se lid v pařížských ulicích bouří, reagovala na sdělení, „že nemají chléb“ otázkou, „proč tedy nejedí koláče“. Tato historka, která by snad mohla chtít ospravedlnit aktéry Velké Francouzské revoluce, kteří tuto ženu, která byla v letech 1774 až 1793 byla provdaná za krále Ludvíka XVI., nechali devět měsíců po jeho smrti, 16. října 1793, popravit gilotinou na dnešním Náměstí svornosti, není vůbec pravdivá. Onen výrok je této francouzské královně připisován neprávem. Nikdy se tak nevyjádřila, ale je to chytlavé, že?

Ovšem ve skutečnosti nešlo o koláče. Ona citovaná věta zní ve francouzštině původně takto: Qu’ils mangent de la brioche. Ovšem brioche byl luxusní chléb vyrobený z vajec a másla, kterýmžto pádem mohl představovat koláč, kterýžto název se často jako koláč překládá. Ovšem spíše šlo o bílý chléb v našem pojetí. Ale tehdy se do tance okolo koláčů z úst francouzské královny vložila německá tajná služba. Z briošek udělala koláče a z francouzské královny ženu, která je arogantní představitelkou nepřátelské mocnosti. Což rozšiřovala po celé Evropě.

Podobných příběhů nejrůznějších vládců či aristokratů, kteří nemají ponětí o bídě lidu, který „vykořisťují“ najdeme v historii evropských monarchií v minulých stoletích hodně. Najdeme také hodně autorů, kteří tyto příběhy vyprávěli. Mezi nejznámější patří mimo jiné citáty, které jsou připisovány nejrůznějším autorům a politikům. Nakonec francouzský filozof Jean – Jacques Rousseau (1712-1798) v knize Vyznání popisuje příběh „velké princezny“, která se divila, proč lidé nejedí koláče, když nemají chléb. Jenže kniha byla napsána v roce 1767 a to bylo Marii Antoinettě pouhých dvanáct let.

Také proto byla uvítána společná francouzsko-německá učebnice poválečných dějin, která vyšla v roce 2006 v obou jazycích s názvem „Evropa a svět od roku 1945“. Šlo o dílo náročné a složité, avšak cesta interpretace historie vede právě tudy. A budete se divit, autoři se na interpretaci dějin po roce 1945 docela shodli. Doufejme, že budou další dějepisné učebnice vznikat.

Jinak se ovšem nepravdivých informací nezbavíme. Když Publius Ovidius Naso (43 let př. n. l – 77 let n. l) ve svém vrcholném díle „Listy heroin“ použil termín „účel světí prostředky“ netušil, že za více než jedno a půl tisíciletí, bude tento výrok připsán Niccolu Machiavellimu (1469-1527). Protože se nám hodí k jeho filozofii.

Francois Guizot (1787-1874) byl nesporně vzdělaný člověk. Jinak by nemohl být ve francouzské vládě ministrem zahraničí a dokonce čtyřikrát za sebou ministrem vzdělávání. A přesto parafráze jednoho jeho knižního citátu „Pokud nejste do 25 let levičák, nemáte srdce. Pokud nejste po 35 letech věku pravičák, nemáte rozum“, je tvrdošíjně připisována Winstonu Churchillovi, protože se nám k jeho životu hodí.

A vrcholem všeho je citát připisovaný filozofu Voltairovi-Arouetovi (1694-1778) –„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat“. Tento výrok „vydolovala“ anglická spisovatelka Evelyn Beatrice Halla (1868-1956) tím, jak hodnotila Voltairovo dílo. Leč takto se Voltaire nikdy nevyslovil a nikdy nic takového nenapsal.

Je to totéž, jako když někdo dodnes tvrdí, že Chodové měli ve znaku psa. Nebo že Staroměstský orloj je dílem Mistra Hanuše.

Ale trochu vážněji. Nedávno napsal publicista Jan Urban, velice zajímavou stať s názvem „Bublina českých dějin“. Cituji jen část:

Období první republiky bylo příliš krátké a přeplněné emocemi národního narativu na to, aby umožnilo kritický vědecký pohled a napsání komplexního díla o dějinách do roku 1918. Poválečné autoritářství a cenzura plynule přešly do otevřené komunistické falzifikace minulosti. Její kontrola byla mezi lety 1938‒1989 klíčem k totalitní moci. Přišly mocenské zásahy proti historikům, opakované čistky na akademické půdě, ničení a zapírání historických dokumentů. Stačí připomenout, že memoranda československé delegace pro versailleskou konferenci byla zveřejněna až po roce 1989. Nepohodlní historici jako Vilém Prečan, Karel Kaplan a Karel Bartošek byli vyhnáni do exilu pohrůžkami věznění. Ve speciální akci StB nazvané „Historik“ byly s nasazením informátorů i agenturní techniky řadu let sledovány schůzky skupiny bývalých historiků a intelektuálů, soustředěných kolem politologa a v té době stavebního dělníka Rudolfa Kučery. V roce 1984 režim hystericky reagoval na dokument Charty 77 nazvaný Právo na dějiny. A když v říjnu roku 1988 nezávislé iniciativy připravily mezinárodní konferenci k sedmdesátému výročí vzniku Československa, zavřela StB před jejím zahájením její organizátory raději na několik dní do ruzyňské věznice. Ani více než tři desetiletí života bez cenzury a možnosti svobodné diskuse po roce 1989 však nestačily osvobozené historiografii na překonání komplexů české bubliny. Nejpozoruhodnější pohledy na moderní českou historii proto až na výjimky vznikaly mimo domácí oficiální akademické instituce. Namátkou lze uvést práce exilového historika Josefa Kalvody o vzniku Československa, zásadní zpracování násilí při poválečném odsunu německého obyvatelstva ČSR od Tomáše Staňka a Adriana von Arburg, mnohaleté úsilí autorů revue Střední Evropa v Praze a v Brně nebo knihu kanadské historičky Mary Heimannové Československo – stát, který zklamal. Na prvním místě by však bylo nutné vyzdvihnout slavnou a dodnes bohužel nepřekonanou souhrnnou práci Podiven – Češi v dějinách nové doby 1848–1939, dílo výjimečné už spoluautorstvím tří osobností disentu, historika Milana Otáhala, politologa Petra Pitharta a psychiatra a psychoanalytika Petra Příhody. Tento příklad mezioborového pohledu a především pro český „případ“ tak důležitého vhledu psychologického předběhl ostatní českou historiografii o desítky let.

A nyní otázka: kolik myslíte, že je v této zemi lidí, kteří vědí o tom, že vyšla již v roce 1991 kniha Podiven – Češi v dějinách nové doby 1848–1939. Kolik si myslíte, že je u nás lidí, kteří ji četli.

Vzbudila patřičný ohlas. Objevily se i negativní reakce. A kolik si myslíte, že je u nás lidí, kteří by s autory těch negativních reakcí dokázali konstruktivně polemizovat?

Dá se s tím vůbec něco dělat?