14.10.2019 | Svátek má Agáta


ÚVAHA: Neexistující těla v chaosu

26.6.2018

Sociální vědomí společností, které prošly fází modernity, se od těch, které touto fází neprošly, liší ve třech zásadních bodech:

- Lidský život byl omezen na dobu mezi narozením a smrtí. Veškeré formy posmrtného života byly odbourány jako iluze.

- Lidský život byl redukován na život jedince. Společnost byla popřena nejen jako představa, ale i jako pojem. (Charakteristické je vyjádření političky Thatcherové, že „nic takového jako společnost neexistuje“.)

- Byl popřen společenský řád, a to nejen jako stav věcí pojící se s určitou etapou historie, která by byla překonána jiným řádem, ale jako takový. (Markantní je to v těchto dnech v té oblasti, která zůstala z politiky - pokud je někdo nespokojený se jmény politiků nominovaných do vládních funkcí, pak je to nejspíš proto, že nerozumí situaci - voliči se dnes nemají radovat z toho, že do důležité funkce byl jmenován rozumný člověk, ale z toho, že z ní byl odvolán idiot. Jmenování se tak stává pouze podmínkou a prvním krokem odvolání, o které ve skutečnosti jde.)

Odmítnutí těchto tří pilířů předmoderního myšlení mělo nedozírné důsledky ekonomické, právní atd., od umožnění potratů po nezájem o okolnosti umírání, od oslabení sociální solidarity po propagaci permanentní revoluce. Svět, který takto vznikl, se velmi podobá světu z Písně pro Nico skupiny Půlnoc: Gumový zrůdy do dáli jdou...

To snad ne, přeruší mě teď kriticky myslící čtenář, že by člověk byl „gumovou zrůdou“, to snad přece jenom ne?! Člověk má přece tělo a to zcela prokazatelně není gumové. Jenomže i tato námitka bere v době po postmoderně za své. Není už důležité, jako ještě ve Flusserově době, že někteří lidé si dělají ze svého těla tu hračku, tu galerii, případně oboje; takovými činnostmi je sice tělo redukováno (tj. na hračku či galerii), ale stále ještě zůstává tělem. (V dané době ke zvýšenému zájmu o tělo přispěl také rozvoj ekologického myšlení, ale tím nyní nechci věci dále komplikovat.) Naopak, důležitým je bezprecedentní rozvoj abstraktního myšlení, kterého jsme v posledních letech svědky. Zahleděni do svých počítačů (mobil je hloupý počítač), lidé přestávají vnímat svět, který je obklopuje, a tedy i těla, byť by tato stála vedle nich.

Jezdím v Praze městskou hromadnou dopravou. Autobus, do kterého jsem nedávno nastoupil, mě naprosto šokoval: Míst pro sezení po směru v něm bylo zhruba tolik jako míst pro sezení v protisměru. Lidé, který takový autobus vytvořili, patrně nikdy neviděli žádné cestující. Jinak by si všimli, že cestující mnohem častěji, a taky raději, sedí po směru než proti směru jízdy. Někteří cestující si dokonce přesedají, uvolní-li se místo po směru.

Konstruktéři toho vozu už tělo nevidí. Měli za úkol sestrojit autobus, a tak ho tedy sestrojili. O ostatní se nestarali.

Myslím, že takhle nějak se bude naše civilizace vyvíjet a takto taky skončí. Tělo už není vidět. Gumový zrůdy do dáli jdou...








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.