aneb Co bylo dřív? (Nemyslím slepici, nebo vejce)
Někdy uvažuji o tom, co bylo na úsvitu lidských dějin dříve – patriarchát, nebo matriarchát? Představuji si naše dávné předky údajně lovce a sběrače. Vidím časné ráno v ještě zšeřelé jeskyni, kde doposud doutnají žhavé uhlíky dřeva na ohništi a vydávají příjemné teploučko, zatímco venku lije jako z konve, mrzne až praští, fouká ledový vítr a podobně.
Byl to vládnoucí alfa samec, který zavelel: „Chlapi, přestaňte si válet šunky a padáme chytat ňáký mamuty nebo aspoň sviště, aby nám tady zatím ženský připravily kus žvance.“ Nebo velká matka zařvala: „Starej, seber kluky a koukejte sehnat kus flákoty! My zatím natrháme venku trochu něčeho zelenýho a uvaříme.“ Co vám připadá pravděpodobnější? Snad to byl ten silnější, kdo zůstal doma v teple a ven vyhnal slabšího.
Domnívám se, že takové to mohlo být jen dočasně. Ostatně už i kněžna Libuše si mohla podle Aloise Jiráska vyslechnout onu varovnou větu: „Běda mužům, kterým žena vládne!“ A dívčí válka byl už asi poslední marný pokus, jak si zachovat alespoň zbytky své někdejší důstojnosti, než skončí vláda ženy nad mužem definitivně. A skončila opravdu? O tom si ještě povíme na závěr.
Ona dívčí válka totiž pokračuje v různých formách feminismů. Od onoho smířlivého a přijatelného snad pro obě strany: „Já jsem feministka, ale když můj muž přijde domů unavený, ráda mu to kafe uvařím.“ Až po tu zvrhlou podobu „takyfeminismu“ psychopatických osobností, které muže označují za omyl přírody určený k vyhynutí, přes obtížně pochopitelné požadavky genderové vyváženosti. „Učitelé a učitelky přivítali žáky a žákyně…“, kdy možná dojdeme až tak daleko, že se dočkáme podobného textu jako například „Členové a členky turistického oddílu vyrazili/y do přírody, aby se podívali/y na zajíce a zaječice a naslouchali/y zpěvu ptáků a jejich samiček.“ Nelíbí se mi skutečnost, že se taková pravidla v mediích pomalu zabydlují.
Ale vraťme se k nedořešenému. Skončila nadvláda ženy? V anketě kteréhosi amerického listu na téma „jak si nejlépe udržet manžela“ zvítězila s přehledem jedna stará dáma svou odpovědí: „Krmte dobře tu bestii!“ Ženy, které se cítí ponížené tím, že je muži posílají zpátky k plotně, jsou možná samy proti sobě. Oltářem domácnosti byly odjakživa krb či pec, kde se připravovala strava, a jeho bohyní byla vždy žena. Nyní můžeme pozorovat, jak se muži snaží její místo zaujmout. Jsou to páni kuchaři, kteří sbírají michelinské hvězdičky. Jsou to opět muži, kteří se neváhají opásat zástěrou a postavit se k zahradnímu grilu. Nakonec nám vyrazí vařečku z ruky a pošlou nás lovit mamuty.
Že máme ještě svoje jisté zázemí u pečící trouby a vaše borůvkové či švestkové koláče nebo jablečný štrůdl jsou nepřekonatelné? Ty vaše možná ano a představa, jak pán tvorstva právě upekl třenou bábovku, je komická? Nemylme se, i oni milují sladkosti a slavný dort Sachr nemá název vymyšlený jen podle nějaké fantazie, ale podle jeho tvůrce cukráře pana Sachra. Tak bacha!
V jednom časopise byla kresba statného neandertálce, který v jedné chlupaté ruce svíral mohutný kyj a druhou rukou držel za vlasy a po zemi za sebou vlekl vnadnou ženu. Znamenalo to snad „počkej holubičko, teď si s tebou pěkně pohraju a uvidíš, jak se ti to bude líbit“? Nebo spíše „přestaň krafat se sousedkou a uklohni konečně něco k večeři“? Těžko říci. Fakt je, že muž má možnost použít své svaly a zjednat si pořádek. Tak to prosím je. Ale žena má k dispozici jinou zbraň − a sice kufry. Může mu do nich zabalit jeho saky paky, vystrčit je za práh jeskyně a zabouchnout za nimi dveře.