Péče rodičů o své děti je normální nejen u lidí, ale i u zvířat. Rodič obětuje kus svého pohodlí, nebo si dokonce utrhne od huby, aby svému potomkovi pomohl. Pomáhat je nutné pro přežití druhu, protože mládě ještě není dospělé a nedokáže se o sebe samo postarat. Dospělý jedinec se už postará sám o sebe, časem je schopen starat se i o své potomky a taky je často má a stará se o ně.

V přírodě to takhle funguje u spousty druhů milióny let. Podmínky k přežití jsou v různých místech různé. V kanadských lesích žijí medvědi černí až hnědí, za polárním kruhem v místech pokrytým neustále sněhem a ledem medvědi bílí. Bílí jsou proto, že jiné zbarvení je v těchto podmínkách nápadné, což ztěžuje lov, jediný zdroj obživy. Ti tmavší prostě umřeli hlady a nemnožili se. Evoluce je naprosto jednoduchá, rodí se mnoho odlišných jedinců, z nichž přežijí a množí se dále pouze někteří. Nejsou nijak předem vyvolení, jsou to prostě ti, kteří disponují vlastnostmi, které jsou pro konkrétní prostředí nejlépe vhodné.

Parametry podmínek přežití mají převážně vnější příčiny, které někdy zamíchají kartami a vše zcela změní. Zákony evoluce se nemění, a tak následuje zcela logická změna preferencí, perspektivně přizpůsobený druh vymírá a uvolňuje tím prostor jinému.

Tyhle elementární skutečnosti připomínám proto, že je většina lidí nebere na vědomí a naše společnost je nejen ignoruje, ale pokouší se je i popřít.

I když se nám to nemusí líbit, jsme produktem přesně výše uvedeného evolučního působení. Ve vývoji evropské civilizace umíraly miliony lidí v důsledku hladu a nemocí. Jednotlivé skupiny se vyvražďovaly a zůstali jsme my, potomci těch, kteří byli schopni tohle všechno přežít a zplodit a uživit děti. To, že se někteří z nás vylodili na jiných kontinentech, je jen přirozeným pokračováním evoluce. Není žádný logický důvod, proč by evoluční vývoj měl probíhat na všech kontinentech stejně. Člověk svou mobilitou nastolil konfrontaci různě vyvinutých druhů, což mělo například v Austrálii pro některé druhy fatální následky. Svým působením lidstvo významně změnilo podmínky k přežití prakticky na většině míst planety Země. Svým rozumem člověk pochopil, že změny jsou nevratné, a tohle vzájemné ovlivňování omezil. Kdyby se totiž choval bez vnitřního omezení, zmizelo by ze zemského povrchu mnoho živočišných druhů, ale i lidských ras.

Rozhodnutí omezit svou expanzi je pro lidský vývoj zcela zásadní. Rozvinutější lidská společnost, která se takto rozhodla, převzala na sebe zcela odpovědnost za další vývoj planety. Naše společnost pomáhá přežít vymírajícím živočišným druhům, skupinám lidí a národům neschopným nezávislého života. Nehodnotím, zda je to dobře. Děje-li se to tak, je to přirozené a má to tak být. Zamýšlím se však nad následky takového chování, které většina lidí nechce vidět.

Naše chování je totiž srovnatelné s chováním rodiče vůči dětem nebo dokonce s chováním jakéhosi boha, kterému byla planeta svěřena, aby o ni pečoval. Do této role se však nepasovaly všechny národy (chcete-li, státy). Zúžím-li úvahy na vztahy lidí a národů, nelze nepřehlédnout naši „rozvinutost“, z které pro mnohé z nás plyne jakési morální právo ostatním „méně rozvinutým“ radit nebo jejich život ovlivňovat přímo. Toto právo je jaksi vnitřně posíleno i tím, že jsme klidně mohli ty ostatní pohltit či vyhubit, ale ve své velkorysosti jsme to neučinili.

Tohle vědomí se snažíme v sobě vnitřně i vně popřít, může se nám to i částečně dařit, ale fakticky to tak je. Ti ušetření jsou si toho velice dobře vědomi, způsobuje jim to vnitřně hlubokou urážku hrdosti.

Nic na tom nezmění poskytování sociální, rozvojové nebo jakékoliv pomoci. Solidarita či humanitarita je původně odvozena od vzájemného pomáhání, které je v delším časovém horizontu vyvážené. Neustálá jednostranná pomoc však nutně vytváří vztah rodič-dítě. Ten subvencovaný se nutně dostává do nezáviděníhodné role nedospělého člověka-národa a to strašně uráží lidskou hrdost.

My to většinou nechápeme, a ani nechceme pochopit. Vcítil jsem se do role člověka poníženého závislostí na cizí pomoci, pokuste se o to také. Dokáži zcela pochopit například sebevražedného atentátníka. Je to hrdý člověk a nechce žít v ponížení toho, že o jeho národ někdo pečuje, že jeho národu někdo blahosklonně ze soucitu uvolní nějaký prostor. Islámský terorista je hrdý na to, že dokáže vzdorovat nepříteli a nechce se ponížit do role dotovaného dítěte. Chce si ten prostor vybojovat sám, a nedokáže-li to, raději zemře. Dokáži zcela pochopit romského zloděje, jehož hrdost ta péče taky uráží. Úspěšnou krádeží získává pocit, že něco dokázal, dokázal bez cizí pomoci. Sebevětší sociální dávka tenhle pocit nemůže nahradit.

Některým národům jsme sebrali možnost vymyslet a sestrojit parní stroj, auto, letadlo, přežít hladomor, ubránit se nepříteli – vše jsme vyřešili za ně.

Nedokážeme-li se do těchto pozic vcítit, nemůžeme pochopit co se v tomto světě děje.

Vcítění nám umožní pochopit, že islámské náboženství je jen jedním z prostředků umožňujících jim znovuobnovení hrdosti, vůbec to nemusejí být (a oni často nejsou) žádní náboženští fanatici a už vůbec ne vymyté mozky.

Chtějí se s námi střetnout a střetnou se s námi, tím jsem si jist. Půjdou do toho odhodlaně za každou cenu a přijmou jakýkoliv výsledek. Chovají se totiž naprosto přirozeně, chtějí být dospělými pozemšťany a ne peskovanými dětmi.

Výsledek nevyhnutelného konfliktu bude záviset i na naší schopnosti uhájit své právo života na zemi, a s velkorysostí druhé strany bych nepočítal, mohou se totiž poučit z našich chyb. Civilizace neschopná obhájit své právo na život zanikne, stejně jako vymře bílý medvěd, když roztají ledovce.