Suverenita je výrazem se dvěma spřaženými významy.

Obvyklé je pokládat suverenitu za termín ze slovníku politické filosofie a zejména v českém kontextu se váže ke státnosti, státnosti ovšem hlavně naší. Náš úkol vyvěrající ze zastydlého národního obrození má podobu: bojovat proti všem (nyní proti Bruselu a lze se jen ptát, kde se zapomněli tito lidé, když jsme zde měli v dobách normalizace půl milionu ruských okupačních vojsk) za vlastní suverenitu všemi prostředky i za cenu ztrát.

Zchudnutí všech až i o třetinu kvůli zachování suverenity dokonce doporučil Klaus mladší; starší Klaus na tom byl podobně (rodinná zátěž), přičemž dokonce tvrdil, že suverenita se odedávna týkala pouze států a nikoliv jednotlivých osob. Bohužel měl dost chatrné vzdělání rázu výrobních sil a výrobních prostředků, nadhodnoty a třídního boje, jež získal v dobách temných komunistických časů (na VŠE ho přijali v roce 1958!). Pak byl sice na nějakých kurzech v cizině, ale jeho další kvalifikace (kandidatura věd) byla opět napsána v komunistickém duchu. Jeho habilitační práce zůstala pak z prostého důvodu směšné banality v režimu nejzazšího utajení (ostatně jeho kandidátská práce též) a jinak byl leda přičinlivý selektivní samouk.

Pochopitelně tak neměl tušení, že zakladatel jeho oblíbeného liberalismu John Locke napsal Dvě pojednání o vládě a že to první je de facto věnováno suverenitě každé jednotlivé lidské bytosti (jádro věci tkví asi v tom, že Klaus měl k dispozici pouze - pro něj díky důrazu na přirozená lidská práva asi dost odpudivé - pojednání druhé; první nebylo do češtiny přeloženo nikdy). Každá státní suverenita je tudíž pouze odvozená a daná tím, že lidé část své suverenity politikům z čistě pragmatických důvodů na určitou dobu propůjčí. Dodat lze snad jen to, že nic nebrání tomu, aby lidé jistou část suverenity předali též osobám na místní úrovni a jinou například do Bruselu. Brusel v čele EU coby federace bude suverenitu účastnických států dokonce rozvíjet.

Potíž s pojmem suverenity ovšem tkví hlavně v tom, že má význam ještě jiný. Běžně se totiž týká osobních postojů. Obvyklé je, že pokládat někoho za suverénního znamená přisoudit mu přiměřenou či dokonce přehnanou sebedůvěru. Zároveň ovšem psychologové učí, že furiantství se týká hlavně těch, kdo trpí pocitem méněcennosti (minderwertigkeitskomplex dle Adolfa Adlera) a kdo si chybějící kuráž nahrazují hloupým vychloubáním. Vypadá to nyní tak, že až děsivá zákonitost v této souvislosti platí: hladem po suverenitě národa, náboženské sekty, klubu či profesního stavu trpí vesměs ti frustrovaní rozmanitými okolnostmi.

Uzdravení z osobní frustrace ovšem sotva poskytne přimknutí se k té které skupině či dokonce ke státu. Stát totiž již dávno nemá božnou povahu (původně z boží milosti) a jde pouze o utilitární fungování obecné správy výhodné tak či tak pro jednotlivce. Každá snaha proměnit ho v cosi posvátného dokládá právě jen defekt v rozumění sobě samému. Ti, kdo najdou sebe sama, budou sledovat své osobní životní cíle a zároveň si váží těch druhých.

Zde se dá aplikovat Aristotelova myšlenka o tom, že přítelem druhých může být pouze ten, kdo je přítelem sobě samému. Trochu jinak vyjádřeno: zachovat úctu k druhým dokáže jen ten, kdo má úctu k sobě samému. Obecná arogantní primitivnost a bezohlednost české společnosti má jistě kořeny v tom, že mnozí pohrdají sami sebou dílem kvůli své komunistické minulosti, dílem kvůli svému rozkrádání a úplatkářství v dobách po té. A tak pohrdají i těmi ostatními, přičemž suverenita je jim drogou na jejich bolístky.