Spisovatel Honza Nejedlý, který je současně rozhlasovým kritikem, jednou někam takřka fascinovaně napsal, že to sice ctí (a nechť se neštětím), ale prý postrádám čidla pro onen podstatný rozdíl mezi populární a nepopulární literaturou.

Nebo přímo popem a ne-popem. On to Nejedlý nevyjádřil přesně těmihle slovy, ale nejspíš je vážně přesvědčen, že jsem slepý pirát Lavička a onu hranici nevidím.

Někdy o tom přemýšlím. Je to nesmysl?

Honza Nejedlý učí, je inteligentní a podle mě to mínil tak, že vždy přiložím to samé měřítko na román Edgara Wallace i román od Marcela Prousta. Že stejně čistý/nepolíbený otevřu opus Ultimus Ondřeje Neffa i Trampoty pana Humbla - od Vladimíra Neffa. Je mi to jedno. A nezáleží mi na tom, zda plním čas studiem dějin Čtyřlístků, anebo studiem děl Williama Shakespera. - Čistě mimochodem a tohle je odbočka: souborný překlad Angličanova díla měl být nedávno dotištěn, ale když to v nakladatelství přepočítali, chytili se za hlavu a vzkázali Martinu Hilskému, že se dotisk odkládá na neurčito. Proč? Cena tlustospisu na prodejnách by jednoduše nebyla únosná.

Ale to odbočuji. Vraťme se k tématu. Existuje tedy (matná) hranice popu a skutečného života. Je pod mou rozlišovací schopností? Nebo ne? Bylo by nyní tak prosté se zasmát a říct: „Ne.“ Ale mohu to vědět?

To je otázka!

Já se domnívám, že to vědět mohu a že pokaždé chápu, kdy louskám brak a kdy vstřebávám vysoké umění. Jenže to je subjektivní vnímání a možná… Ano! Ve skutečnosti tohle neidentifikujeme nikdo.

Jednak jsme pod vlivem masových názorů svého okolí, i kdyby ale ne, přesná hranice mezi literaturou populární a nepopulární nevede. Ani metrem. Třeba na díle Grahama Greena je to patrné.

Graham své romány dělil na zábavu a „ty vážné“ (Moc a sláva, 1940) a on si namlouval, že přesně ví, kdy píše entertainment. Ale plyne čas a mění se svět a kontexty a dnes už je otázka, zda má u Greena podobné dělení smysl, respektive zda kdy existovalo i reálně. Co chci říct? Graham psal VŽDY čtivě a současně měl určité lidské limity, přes které jednoduše nešel. Nepřekročil je ani „na výši“. Není třeba ho zbožně přeceňovat a nechci jej ani snižovat, ale je dobrým příkladem nesmyslnosti dělení popu a ne-popu. Pokud chceme říct něco podstatného, anebo nám psaní nahrazuje samu smrt, proč bychom to měli říkat extrémně důstojně? Leda ztratíme četné lidi (recipienty), kterým vznešenost nejde pod „frňák“, protože potřebují zábavnou formu podání.

Na druhou stranu je očividné (a to má Nejedlý recht), že by člověk asi neměl STEJNĚ přistupovat ke knize Sahir a k Hamletovi. Sice se v obou případech jedná o „pěkný krváky“, ale Sahir není příliš věrohodný (vlastně vůbec) a rád bych jednou potkal člověka, který by mi vyargumentoval, že to není ryzí brak. To vyargumentovat jednoduše nepůjde ani na Měsíci; zrovna jako nelze předložit argumenty, že Hamlet je vlastně škvár. Ale jo, cítíme, že je to hra divná, a taky dnes víme, že Shakespeare používal při psaní všelijaké pochybné předlohy, ale on byl osobnost a věděl, co vynechat, a výsledek vámi otřese; a když se přidají dobří herci, otřese vámi dvakrát.

Oproti tomu románku Sahir žádní dobří herci nepomohou z bláta. Řekněme, že to budu chtít adaptovat pro Českou televizi. Nebo i jinou. Co udělám? Nejprve zjistím, kdo vlastní práva, jelikož Zdeněk Peukert (alias Edgar Collins) je mrtvý teprve čtyřicet let. Zjistím to a oslovím Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera. Jestliže nebudu pod jejich rozlišovací rovinou, uslyším:

„A co tam budeme hrát?“

„Pane Lábus. Já si vás představuju jako toho detektiva. Pane Kaiser. Vás jako vraha.“

Řekněme, že to vezmou. Z recese. Jakmile to uslyší Soukup, věnuje na to milion. Začne se točit; ale velice brzy uznám, že to půjde udělat leda jako parodie. Oldřich Kaiser bude v kočárku coby mimino (které vraždí), avšak ve finále se odhalí, že to vlastně nebylo mimino, nýbrž dospělý vrah v podobě mimina. Výhodu měl tím pádem značnou, protože mimino většinou nikdo nepodezírá z vrhání nožů. Hm, a Jirka Lábus? Využil nějak mimiku - a co tam hrál?

Bezpochyby úděs, odhodlání a taky hroznou únavu hroutícího se muže, který už dni a dni bloudí kdesi pod Londýnem, kde existuje síť stok. Či čeho. - Nakonec bychom to samozřejmě pustili Soukupovi. Představuji si to: Majitel televize leží v Karibiku a zrovna má návštěvou Františka Janečka a Františka Čecha. Agáta Hanychová čte na kanapi Agathu Christie a pohrdá naším novým filmem, ti tři se však koukají.

„A kolik to stálo?“ řekne asi tak ve třetině doktor Janeček, kterému spadne brada.

„Milion.“

Sledují horor dál. „A kdo to vlastně napsal?“ povídá Franta Čech, kterých by se šel radši koupat s paní Hanychovou.

„Zdeněk Peukert.“

Zase ticho. Film skončí. Oldřich Kaiser a Jiří Lábus odvedli - za pět set tisíc korun - nejlepší výkony své kariéry. Přesto… „Božíčku, ale to je ryzí pop. To je neskutečně popová věc,“ povídá nakonec neutrálně František Janeček. „Nehrál bys raději naše písničky? Copak se to nedalo natočit vážně?“

„Nedalo,“ vrtí Soukup hlavou. „Předloha je pravý brak. I Peukert to radši vydal pod pseudonymem Edgar Collins a romány Edgara Wallace jsou proti tomu William Shakespeare.“

Na což povídá Janeček (a nezapomínejme, že se tu baví dva právníci): „Stop. Počkat. Cos to teď řek? Shakespeare? Jo. Už na něm dělal Janek Ledecký. A to je přece vono. Co třeba Hamlet? Podle mě je Hamlet antipodem Sahira.“ Trochu se směje pod fousy. „Co kdyby tady Franta…“ Rozhlíží se po Čechovi, který zmizel. „Co kdyby tady Franta Čech parodoval Hamleta, Ringo to prostě bude umět napsat a my dáme Kaiserovi ještě jednou půl milionu, on si to rozdělí s tímhle Jirkou Lábusem - a sehrají nám tam ne dvě, ale všechny role. Tohle totiž můžeš rovnou vyhodit do moře. Je-li už původní dílo parodií sebe sama, nelze ho ještě parodovat na druhou, to ti potvrdí snad i Noam Chomsky. Soukupe, ty zmetku. My se dáme i veřejně dohromady (zatím předstíráme vzájemnou válku), hó, a my toho Paro-Hamleta, tedy Para-Hamleta přivedeme na scény. Na všechny. To je skutečně nosná věc a Ringo se přece už kdysi chlubil: Prakticky každý můj song byl parodován. - Chtěl tak vyjádřit, co ti povídám: jen velká literatura snese parodii, jen ta; a právě tím, že je parodovatelná, se opakovaně dokazuje, jak je hrdá a velká!“

Načež oba volají k moři: „Františkú!“

Ale oni se spolu s Agátou raději koupou.

Žitý život - víc než pop.