Akceptovat zhoubnou teorii Karla Marxe o kapitalismu, jak označil přirozený vývoj lidské společnosti, ke kterému se svět po nejrůznějších excesech vždy rád vrací, mohou jen nesoudní nebo šílení jedinci. Současný společenský řád funguje na principech, na kterých vznikla naše civilizace, tj. na soukromém vlastnictví a směně, kterou dnes nazýváme trhem. Průvodním jevem je svoboda a demokracie, a to už od dob, kdy se první jedinci vymanili z nevolnictví. Alternativou ke svobodě a demokracii je diktatura a teror. Marx vyzývá ke zničení přirozeného řádu a jeho nahrazení právě diktaturou a terorem, pro něž vymyslel označení komunismus. Pokusům o nastolení této zhoubné třídní teorie za poslední století padlo za oběť více životů než ve všech válkách v tomto období vedených a přinesly ekonomickou devastaci, ze které se ani po desetiletích čtvrtina světa nevzpamatovala. V řadě států tento režim přežívá a v některých je bohužel nově nastolován.

Navzdory tomu řada vlivných jedinců současný řád zavrhuje a vymýšlí šílené konstrukty, kterým většinou ani sami nevěří, jenom proto, aby byli zajímaví. Svou popularitu budují působením na ty nejhorší lidské vlastnosti, jako je závist a nenávist k těm bohatším a ve většině případů i schopnějším a pracovitějším. Nevidím důvod pohoršovat se nad rychlým bohatnutím některých jedinců, jestliže já sám nechudnu, pouze nebohatnu tak rychle, jak bych si přál. V posledním čtvrtstoletí, kdy někteří jednotlivci zbohatli násobně, se současně, a to geometrickou řadou, snižovala světová chudoba, zejména v nejchudších oblastech rovníkové Afriky. A to z velké části i díky těm nejbohatším, kteří velkou část svého majetku, mnohdy i všechen, věnují na charitativní účely a boj proti chudobě, často v objemech, které si žádné veřejné zdroje nemohou dovolit.

Závidět nejbohatším, pokud zrovna nezbohatli trestnou činností, není proč. Nezáleží totiž na tom, kdo majetek vlastní, ale jak s ním nakládá. Honosná sídla, zlaté kohoutky v koupelnách, jachty a tryskáče, které jsou levicovými liberály často používány jako důkaz rozmařilosti, stojí jen zlomek toho, co promrhají robustní sociální státy na plošných sociálních programech, které se vesměs míjejí účinkem. Na penězích nikdo nespí (dnes je ostatně ani fyzicky nikdo nemá), ale dále je investuje a tím přináší prospěch i těm chudším a méně schopným a výkonným, či těm, kteří jenom neměli tolik štěstí, aby byli ve správnou dobu na tom správném místě. A efektivitu soukromých investic si každý investor dostatečně ohlídá, na rozdíl od investic veřejných, často samoúčelných, pouze využívajících nabízené dotační tituly, v kterých se polovina peněz spotřebuje a ztratí na zúřadování, úplatcích a neschopnosti ohlídat zhotovitele.

Poplašné výkřiky o konci „kapitalismu“, kterému údajně dochází dech, proto netřeba brát vážně. Paradoxně skončím citátem komunisty. Ministr zemědělství Josef Borůvka řekl v roce 1968 v Národním shromáždění: „My se budeme tak dlouho bát, aby nikdo nezbohatnul, dokud všichni nezchudneme.“ Prorocká slova na minimálně dvě následující dekády.