Je to takové zvláštní a musím na to stále myslet. Pokud jsem měl čas sledovat tiskové zprávy, přátelství mezi naším prezidentem a prezidentem americkým, jak hojně citováno v našem tisku, je založeno na tom, že pouze jednou si spolu telefonovali. Prezident Trump ocenil podporu, kterou mu náš prezident vyjádřil, a na základě toho přijede v dubnu Miloš Zeman do Bílého domu. Od té doby nemine týden, aby si člověk nepřečetl, že výborná světová pozice Miloše Zemana je dána nikoli pouze jeho mimořádně dobrými vztahy s Ruskem a Čínou, ale také „dobrými a hřejivými vztahy“ s prezidentem Trumpem.

Jsem poslední, kdo by je chtěl zpochybňovat, pouze se mi ono tvrzení, založené na jednom telefonickém rozhovoru, zdá poněkud přehnané. Ale budiž.

Až Miloš Zeman dorazí v dubnu do Bílého domu, bude mezi členy jeho delegace i Petr Kellner. To bude Zemanův trumf. Petr Kellner je totiž mezi světovými boháči na 98. místě, někteří ho řadí dokonce na místo osmdesáté. Ovšem prezident Trump je podle Forbesu pouze na 324. místě, což je v žebříčku boháčů o nějakých více než dvě stě příček níže. Takže Petr Keller (asi 10 miliard dolarů) v Zemanově delegaci musí v Bílém domě vzbudit jistotně respekt.

Trump ovšem vychází ve srovnání s dalším plánovaným členem Zemanovy delegace, Andrejem Babišem (asi 2,4 miliardy dolarů) asi o více než tři sta příček výše. Babiš se nachází na 688. místě a od Trumpova bohatství, jak nedávno zveřejnila jistá agentura, ho dělí pouze asi 100 milionů dolarů, což je prý v podstatě moucha.

Otázkou je, zda se na onom setkání bude také hovořit o enormním dluhovém zatížení České republiky. V roce 2016 totiž vzrostl náš dluh vůči zahraničí o 332 miliard korun, což odpovídá asi 75 % HDP. Jeden bilion korun jsme dlužili již v roce 2004, o šest let později to byly již dva biliony korun a na konci roku 2014 se náš dluh zvýšil na tři biliony.

Kolega, který je znalcem mezinárodní politiky, mi suše sdělil, abych si s tím nelámal hlavu. O takových blbostech, řekl mi, se na nejvyšší státnické úrovni nehovoří. Tedy, mezi námi, ani u nás doma se o takových blbostech nehovoří, protože měsíční příjem naší rodiny se počítá v desítkách tisíc a dluhy (mimo každoměsíčního několikatisícového debetu na platebních kartách) žádné nemáme.

Tak bych se chtěl veřejně zeptat, kde a kdy o těch státních dluzích máme hovořit. V dubnu to v Bílém domě asi nepůjde. Poté nastane volební kampaň, ve které nás budou všechny strany ujišťovat, že peněz má tento stát dost a že mu bude třeba v rámci jejich programů pořádně „pustit žilou“.

Mládí jsem prožil v oblasti neblaze proslulé politickými gulagy (Jáchymov, Ostrov nad Ohří a jiné). Jednou se mě zeptala poněkud naivně moje nejstarší dcera, jestli jsme si jako v té době něčeho nevšimli. Vysvětlil jsem jí, že to, co se tehdy dělo za ostnatými dráty, jsme opravdu nevěděli, spíše jen tušili. Avšak že jsme toho stejně moc dělat nemohli. Snad to tehdy pochopila.

Na otázky, které nám budou klást naši pravnuci ohledně našeho zadlužení, nebude lze odpovědět tak, že jsme o něm nevěděli, a také ne tak, že jsme stejně nic dělat nemohli. A tak si kladu otázku: můžeme proti těm dluhům vůbec něco dělat?

Někdo může namítnout, že ve světě je plno států, které jsou zadluženější než my. To je pravda. Ale my v nich nežijeme a za ně neodpovídáme. Ale za tento stát ano. Nebo nikoli?