Už je to tak. Někteří módní návrháři nemají rádi ženy a podle toho to na ulici občas vypadá. Ke konci minulého století to byly tak zvané kalhotové sukně. Děs. Hlavně zezadu. Tak se však nositelka málokdy viděla a zepředu to bylo docela hezké. Byly to vlastně takové dlouhé šortky, které předstíraly, že jsou sukně, takže byly společensky únosné, po estetické stránce však úplně hnusné.

V současné době jsou takovým ošklivým oblečkem prošívané bundičky nebo kabátky projmuté v pase, aby snad dodávaly ženskosti a nebyly zcela beztvaré. K tomu legíny nebo jakési rádoby džíny rovněž pěkně přiléhající k tělu. I mladé a štíhlé dívky v tom někdy vypadají jako kuželky. Úmyslně ponechávám stranou ty ženy, o kterých se vyjádřil Miroslav Horníček, že bychom je mohli popisovat v zeměpisných pojmech – odkud až kam sahají.

Ale nemylme se, jsou dámy, podtrhuji výraz dámy, jejichž postava připomíná spíše almaru, a přesto se dokáží obléknout vkusně, vypadat dobře, dokonce až velmi dobře. Z těch známých žen to byla třeba Margaret Thatcherová nebo je Madeleine Albrightová. Přitom ani jedna nepůsobí usedle a nudně, nevyhýbají se výrazným barvám, nosí nápadnou bižuterii, ale zdá se, že dělají vše pro to, aby byly „šik“. A to se jim daří.

Traduje se, že v době rakousko-uherského mocnářství, a ještě i za první republiky si každá služka na nedělní odpolední vycházku oblékla kostýmek, nasadila klobouček, navlékla rukavičky a obula lodičky. Bylo to nepohodlné, ale důstojně hezké.

Dozvuky tohoto trendu jsem pocítila ještě v šedesátých letech minulého století. Ideálem krásy byla žena ve věku 35 – 40 let, stále ještě půvabná, navíc zralá. Uměla se perfektně chovat i oblékat, slušely jí pravé šperky a kožešiny. Byla jsem mladá a tento trend byl pro nás příliš usedlý. Když se rozmohly minisukně a pestrá trička, ještě jsem si to mohla nějaký čas dovolit. Po nějaké době jsem se ale začala cítit jako „mladým to sluší, starý to nosej“. To neřekla teta Kateřina v Jirotkově románu Saturnin, ale vedoucí naší laboratoře paní Anna. Ta také říkala na adresu konfekční výroby, že „šije se to na necky, hodí se to na všecky“. A jsme u toho. Ony dvě výše zmíněné dámy rozhodně měly skvělého módního poradce i špičkové krejčí. Ale především, a to hlavně, schopnost sebereflexe. Ta nám bohužel občas chybí.

Říká se, a je to fakt, že šaty dělají člověka. Přesvědčila jsem se o tom sama na sobě, když jsem při zkoušce v jednom amatérském divadle tak zvaně vypadla z role. Herec totiž musí na scéně stále hrát, i když právě nemá text ani žádnou předepsanou akci. Nemůže stát, trpně čekat až přijde na řadu, mít ruce podél těla a zírat do hlediště, ale chovat se přirozeně k odpovídající situaci. No a mně se přihodilo to, že jsem si klackovitě opřela nohu o stoličku představující pařez, opřela si loket o koleno a dlaní jsem si podepřela bradu. Což o to, docela přijatelné gesto, jenomže já jsem měla roli princezny. V romantické róbě s vlečkou bych to při představení určitě neudělala.