Když syn Thomas dostal rakovinu, psali mi lidé z celého světa, že se za něj budou modlit. Byli to většinou kamarádi a kamarádky, které jsem si cestou životem nadělal, ale napsalo i dost čtenářů, za což jsem byl skutečně vděčný. Víte, já psal celý život vlastně zadarmo, jen jednou jsem dostal řádně zaplaceno, a to když jsem psal do časopisu Xantypa paní Magdy Dietlové, a pak ještě jednou, když mi nakladatel pan Štefl z nakladatelství Formát zaplatil cestu do Evropy. Jinak jsem nikdy nic nedostal, a tak to, že mi pár čtenářů pomohlo se synem, jsem bral jako takovou odměnu za to psaní a jsem za to nejen vděčný, ale i hrdý, že někteří lidé nezapomněli.

Na modlitbu se dá nahlížet různě. Jsou lidé, kteří na nic takového nevěří, a pak ti, kteří v její moc a sílu věří úplně. To jsou ti šťastlivci, na něž se vztahuje generacemi ověřená moudrost „Věř a víra tvá tě uzdraví“!

Dnes tomu vzdělanci říkají placebo... čímž jen potvrzují, že v lidské psyché existuje něco, co je nad naše smysly, ba i nad znalosti moderní vědy, a tak i seriozní vědci nechávají, snad i nevědomky, cestu otevřenu v sílu Nadpřirozena. A je asi většina těch, kteří si nejsou jisti ničím a modlitbu berou jako „Když to nepomůže, tak to neublíží“!

Já osobně jsem ten, který věří, i když i mně se vkrádají do mysli pochybnosti, ty ale odsouvám s povzdechem, kdo je nemá? A modlím se od školních let, protože jsem první dva roky chodil na náboženství Církve československé husitské, než to všechno komunisté zakázali. Možná odtud pramení má víra, ale já jsem měl vidění dávno před školní docházkou. To jsem ležel v peřinách na posteli u babičky, protože jsem měl horečku, na kterou jsem jako dítě dost trpěl. Nad dveřmi visel obrázek Krista s obnaženým srdcem, takový ten tuctový, co se prodává v každé charitě, a najednou z prahu u dveří vyjel ten samý Kristus až do pasu, ale bez toho obnaženého srdce. Byl tam jakoby od pasu dolů zakopán a pátravě na mne pohlížel. Já jsem byl hrůzou bez sebe, protože ta figura byla opravdická. Já vím, že si řeknete, že jen v mé mysli, ale na tom teď nezáleží. Dnes je to jen vzpomínka, i když pořád živá, a já se domnívám, že Ježíš si mne prohlížel, jestli jsem hoden, aby na mne vložil nějaký úkol. Když ale viděl, jak se bojím, zase do toho prahu pomalu zajel a od té doby jsem ho nejen už nikdy neviděl, ale ani se k němu nemodlím. Já se modlím přímo k jeho otci...

Panebože, modlil jsem se, když byl Thomas nemocen, prosím Vás, jestli si chcete někoho z naší rodiny vzít, tak ať to není on! To si raději vezměte mne! Thomas se jakoby zázrakem uzdravil (děkuji všem, co se za něj modlili) a rakovinu jsem dostal já... Chodím na různá vyšetření, MRI rentgeny a do 14 dnů snad budu znát výsledky..

Ve svých modlitbách k Bohu však neustávám.

Pane, modlím se, děkuji za Thomasovo uzdravení a svoje slovo dodržím, jsem rád, jestli jste ho vyměnil za mne a děkuji za to.... však co by otec neudělal pro své děti?

Pak vám z toho odvážného zvážnění vystřízlivím, tak nějak zlidštím a zaškemrám: „Ale nemohlo by to být až za několik let a ne hned teď?“