Jsou mezi námi lidé, mající pro všechno pohotově rázná a jednoduchá řešešní. Jako například jistá paní Jourová (cituji z českého tisku): Všichni dědkové a báby, soudci a lékaři nad šedesát let jsou nesvéprávní… seberte jim konta, účty a maily!

Když jsem to četl, pomyslel jsem si, že paní Jourová bude dáma tak nanejvýš pětadvacetiletá, s poněkud svéráznými představami o životě na starší kolena, avšak omyl: Vyhledal jsem si na internetu její personálie a helemese, ona jí napřesrok už taky kyne šedesátka, a tudíž dle vlastního vyjádření nesvéprávnost. Pomalu aby začala rušit svá konta, účty a maily, stojí-li si za svými slovy. Jenže tak tomu je už odjakživa se všemi karateli a nabadateli, že na sebe své rady nevztahují.

Jsou však i hlubší příčiny toho, proč se tak mnohému lidstva spasiteli nehodí do rozpočtu zkušenosti zralejšího věku, vyhlašujíce místo toho za vrchol života mládí. Jsa dědek věkem mezi osmedesátkou a devadesátkou je mám zapsané do paměti a dovolím si nabídnout ctěnému čtenáři k uvážení.

Kamarádi, je to mládí, kterému dnes patří svět... tak znívala píseň, s níž na rtech odjíždívaly za mých školních časů nadšené davy modrokošilatých jinochů a dívek na budovatelské stavby. Byloť známo, že bez modré svazácké košile, budovatelských zásluh a rozjásaně smělého pohledu vpřed nejen že člověku nepatří svět, ale nedostane se ani na studium, ještě tak k lopatě; i jásalo se. Čas se však změnil, modré košile kamsi zmizely a s nimi užitečnost písně o mládí, kterému patří svět.

To ovšem pouze máme-li na mysli zmíněnou píseň, dlužno hned zdůrazniti. Pominouce vyčichlý modrokošilatý folklor, můžeme dodnes pozorovat, jak juchtovitě trvanlivá je víra v obsah slova mládí. Stalo se pravidlem přičítat úseku lidského života začínajícího přibližně přeskakováním hlasu a končícího prvním hexnšusem, síly a schopnosti zrovna magické. Celé generace pokrokových buditelů, myslitelů, učitelů a jiných -telů tak dlouho oslavovaly mládí co stav lidského bytí zaručující svému nositeli blíže neurčeným způsobem nárok na pravdu, až obecný názor toto pochybné tvrzení přijal. Být mladý je zásluha; být mladý je kvalifikace; komu uplynulo v dál, ať už se do ničeho neplete a raději si shledává svých pět švestek do domova důchodců, jelikož se stal natvrdlým a pošetilým. Je to tvrzení nelítostné především k mladému člověku samému: říká mu, že jeho čas, kdy stojí za to žít, je krátký a brzy pomine. Měl bych pro něj útěšnější sdělení: tak dlouho stojí za to žít, dokud trvá zájem o svět a jeho postavení v něm. Naštěstí na to přijde sám.

Pokrokoví myslitelé ostatně chovali jinou, praktičtější představu, když se rozkročili k vykřiknutí hesla mládí vpřed.Mládí jim bylo - dosud je - ideálním stavem především pro ně samé. Oni vědí, že člověk s jistou životní zkušeností se už tak ochotně nehrne, kam pokrokový myslitel kývne prstem, do protestů a demonstrací. Že si jeho nabídku rozváží, srovná ji s vlastními poznatky, načež mysliteli poradí aby se šel se svými vizemi laskavě vycpat, jelikož ví své a dovede si představit, k čemu povedou. Zajisté, jest velmi krušno pohnout k revolučnímu nadšení kohokoliv s názorem vlastním a promyšleným; i není divu, že opravcové světa se tak rádi obracejí k dušičkám ještě nedozrálým, dobře ocenivše jejich nezáludnou, špatnými zkušenostmi dosud nezkalenou ovlivnitelnost.

Lidské zrání je zdlouhavý proces. Mnohému nestačí celý život, aby se dobral jeho konce; i u nejnadanějších, nejsamostatnějších jedinců se dostavuje výsledek v podobě nezávislého, objektivního úsudku zřídkakdy dřív než s dosažením pětadvacátého roku. Proto mají lapači dušiček tak rádi mládež, čím nezralejší, tím lepší: dá se nakrmit jednoduchými hesly a zformovat v přívrženecké stádo. V čase, jenž vyvrátil už tolik někdejších posvátností, by mohlo pomalu dojít i na tenhle trik. Mládí není ani kvalifikace, ani zásluha, ani to není stav automaticky pravdivý, pouze stav téměř neomezené možnosti. Nikdy už nebude mít člověk vějíř svých možností tak široce rozevřený, jako když je mu šestnáct; mělo by se mu ale poctivě říci, že to není důvod k přemrštěné sebedůvěře. Možnosti totiž bývají všelijaké. Mohou vést k vysokému postavení, k úctě a dobrému jménu mezi bližními, do výšin úspěchu a respektu, také ale do hlubin selhání, kam je škaredo pohlédnout, ke smutku, nenaplněnosti, osamění, až nakonec k truchlivému zjištění že naděje mládí byla lichá, její možnosti bez užitku promarněny, a opuštěný kůl zapomenutého plotu by byl světu i člověku samému platnější než právě prožitý život.

Na druhou stranu není mládí nevážné, jak se říkává. Naopak, nikdy jsem nebral svět i sám sebe tak hrozitánsky vážně, jako když mi bylo osmnáct. Až někdy po třicítce, když jsem se sám v sobě už jakž takž vyznal, dovolil jsem si z obého tropit šoufky, aniž bych měl pocit, že se dopouštím čehosi nedůstojného. Bylo by na čase povědět mladým lidem, že pozouny světa opravců vytrubují píseň sice jásavou, ale zrádnou; kdo poběží za jejich zvukem, nedoběhne ani k úspěchu, ani ku štěstí a tím méně k nějakému zdárně opravenému světu, nýbrž k neodvratnému pádu na nos. Odřené nosy těch, kdož to během nezbedného století dvacátého na sobě vyzkoušeli, hovoří nevývratným svědectvím.

A když jsem to všechno vypověděl, ještě bych chtěl podumat, ve kterém úseku života lidského je nejlépe žít. Dámy na to mohou nahlížet jinak, do toho se jim nechci plést; z vlastní zkušenosti však pravím, že pro nás mužské se nejlepší životní fáze rozprostírá tak mezi šedesátkou a pětašedesátkou. Určitý odliv sil už začíná být znát, ještě ale ne takový, aby mužskému bránil užívat naplno života, vandrovat, lyžovat, pádlovat, provozovat tucet jiných na zdatnost náročných činností. Svá soukromá zklamání, své kariérní obtíže a jiné klopotnosti už mívá zpravidla za sebou, i jest mysl jeho otevřena novým vjemům jimž se může naplno oddat, zvláště vstoupil-li už do věku důchodcovského a má celý ten obrovský lán času jen pro sebe. Dění kolem sebe pozoruje z většího nadhledu a vyzbrojen celoživotní zkušeností objektivněji; z jeho názoru, třebaže nikdy zcela definitivního, už vymizely naivity, iluze, pošetilosti, marné naděje i jiná zátěž, jeho výroky jsou bližními přijímány pozorně a s úctou, byť ne vždy bez odporu.

Kdy započne skutečný a pozorovatelný odliv fyzických sil, je věc individuální; poznamenávám jen, že sám jsem jej poprvé zaznamenal někdy kolem sedmdesátého roku věku svého. Ale i pak mi zbylo ještě šestnáct pěkných, zážitků plných let, a dá-li Bůh, snad i nějaký ten růček navíc. Jiná věc je, zasáhne-li do toho příroda zlou nemocí, úrazem či dědičnou slabostí; to je potom dobrá rada drahá. Je matička Příroda vůbec potvora nespravedlivá, jednomu nadělí vysoký věk v – téměř – plné výkonnosti, druhému potácení od nemoci k nemoci, ze špitálu do špitálu a jako korunu všeho stařeckou demenci. Píši však tyto řádky na adresu člověka mladého, majícího převážnou část života před sebou, a byl bych mu té rady: nevěř těm, kdo ti vykládají že jen v mládí stojí za to žít, později že už je život uvadlý, omrzelý a veskrze nudný! Opak je skutečností. Nevyčerpávej se křečovitými zábavami, ponech si zásobu sil do let, kdy jich budeš moci využít plodněji. Neutop se ve svém povolání, včas si vytvoř koníčky obojího druhu, pro tělo i pro duši; kdo říká - až budu v důchodu, začnu se učit hrát na housle, začnu studovat historii, začnu to či ono, budiž ujištěn, že nezačne nic.

Hannover, 22. října 2019