Kdyby nás pomyslný stroj času vrátil o rovných padesát let, viděli bychom města polepená plakáty, v ulicích a na silnicích tanky, davy protestujících lidí, kteří dávají jasně najevo, že o žádnou pomoc Velkého bratra rozhodně nestáli a nestojí. Stačilo by ale, aby se v řízení stroje něco porouchalo, dostali bychom se o pár týdnů či měsíců později, a obraz by se proměnil. Viděli bychom, jak se řada především veřejně hodně známých lidí odříká toho, na co před nedávnem přísahali, jak uznávají své „pomýlení“ a kajícně přistupují na logiku okupace. Ta by se dala parafrázovat větou, která byla tenkrát po invazi na pražské filozofické fakultě vskutku okřídlená: Když nezůstanu ve funkci, přijde tam větší svině.
Logika okupace je patrně od věků stejná – lid ohromeně zírá, jak ti, kterým věřili, zdánlivě hladce zrazují to, čemu věřili, a hledají cestu, jak se domluvit s okupantem. A pak se lid postupně smíří s tím, co na vlastní oči vidí a na vlastní uši slyší a většinově přistoupí na myšlenku, že se nedá nic dělat a nelze, než se smířit s realitou. Samozřejmě vždycky zůstane nějaká část společnosti, která se nesmíří a protestuje v mezích možností. V Československu okupovaném sovětskými vojsky se za to nestřílelo ani neposílalo do plynu, okupant nás nenutil vybírat Židy, zatýkat je a posílat do plynu (cudně se tomu říkalo „do pracovních táborů na Východ“) ani organizovat deportace dělníků, nejlépe kvalifikovaných, kteří by pomáhali hospodářství okupující země přímo v jejích továrnách. Tak tomu bylo za nacistické okupace v zemích západní a severní Evropy za druhé světové války. Nedočkáme se tedy toho, že by si ještě po dalších desítkách let spravedlnost došlápla na již bezmocné starce, kteří se před ní půl života skrývali, jak jsme toho svědky dnes.
Kontrafaktuální historie klade otázku, co by se bylo stalo, kdyby se nestalo, co se stalo, ale v důležitém momentě by se běh dějin obrátil jinam. Co by se stalo, kdyby ti slavní vůdci, kteří byli před rovnými padesáti lety hrdiny dne, unesenými do Moskvy, nepřistoupili na to, co po nich Velký bratr chtěl? Co by se stalo, kdyby se moci chopila ona smutně proslulá „dělnicko-rolnická vláda“ Indry a Biľaka? Z dnešního pohledu můžeme odhadnout, že výsledek by byl zhruba stejný, jen tresty těm neposlušným by asi byly tvrdší. Z hlediska Moskvy ovšem bylo náramně účelné, aby vzpouzející se společnosti nasadili náhubek právě ti, kterým věřila, tedy její dosavadní politici. Chtělo to jen, aby sami Dubčekové, Černíkové a další přistoupili na myšlenku, že představují menší zlo, že společnost zkrotí laskavější rukou, než by to udělali Indrové a Kolderové. A to se stalo. Hrála přitom roli i další kontrafaktuální otázka: jak by bez těch tanků, které zajisté nepozvali a nechtěli, zabránili dalšímu vývoji pražského jara? Jak by zabránili vzniku legální opozice a svobodným volbám s víc než jednou kandidátkou?
LN, 24.8.2018