Úvodem ke svým vzpomínkám si neodpustím dvě židovské anekdoty.

První si pamatuji z války:

„Za všechno zlé ve světě mohou židi a cyklisti,“ povídá jeden. „A proč cyklisti?“ ptá se druhý.

Druhá pochází z dob reálného socialismu:

Přijde Kohn na oddělení pasů a víz, chtěl by emigrovat. „Dobře, pane Kohn, ale kam?“ „Mně je to jedno,“ povídá Kohn. „Ale něco musej uvést, nějakou zemi.“ „ Já nevím...“ „Tady mají globus a něco si najdou.“ Kohn otáčí glóbusem pět, deset minut. „Tak, už si vybrali?“ „A jinej glóbus by neměli?“

Obě jsou nesmírně smutné.

Ale když jsem v roce 1937 začal chodit do školy, ten problém (alespoň u nás) ještě neexistoval. Před časem jsem se přehraboval ve starých fotografiích. I za našich dob jsme se fotografovali na začátku nebo na konci školního roku, zachovaly se mi dvě památky z první a třetí třídy obecné školy. Na té první jsme před školou s panem řídícím Žákovcem, já stojím někde uprostřed poslední řady, a na levém křídle jako poslední můj nejlepší kamarád Luděk. Jmenoval se Šnábl, a až dnes je mi nápadná jeho smutná židovská tvář, tak trochu mohl vypadat Franz Kafka. Na druhém snímku sedíme v lavicích ve čtvrté řadě přes uličku, na zdi je letecký plán města Prag - Praha, na věšácích zimní kabáty a čepice, před nimi paní učitelka Hustolesová, kterou jsme měli ve třetí třídě ve školním roce 1939-40.

To byl také poslední Luďkův školní rok, výnosem ministra školství Karase na příkaz Říšského protektora byla další docházka židovským dětem zakázána. V té třetí třídě jsme se s Luďkem poprvé a naposled poprali, trefil se mi do nosu, tekla mi krev hodně, ale s takovou blbostí se k doktorovi nechodilo. Až později se zjistí, že následkem je trvalé deviatio septi, zúžený jeden z nosních průduchů, zkrátka křivý nos. Ale mohl jsem se stejně tak trefit já. A navíc na mne nečekal tak strašlivý osud.

Když se Luděk neobjevoval ve škole, šel jsem ho navštívit domů, bydleli jsme ob tři domy a často jsme si spolu hrávali, většinou u Šnáblových, měli šikovnější předsíň, dokonce s kobercem. Luďkova maminka mě přivítala s pláčem a hladila mě po hlavě, ještě nějakou dobu jsem k nim chodil, pak řekla, že by to nebylo dobré. Naposledy jsem Luďka viděl náhodou, jak z balkónu mávají panu Šnáblovi, který šel někam s kufrem, a hlasitě pláčou.

A tak mi ze života ukradli největšího kamaráda, už nikdy jsem takového neměl. Tehdy jsem tomu nerozuměl, dnes spíše nerozumím tomu, že moji rodiče, ač spíše přehnaně opatrní, v mých návštěvách nebránili. Asi neměli tak silnou představivost, která ostatně chyběla i většině českých Židů v té době.

Netuším, jestli Luďkův život skončil v Osvětimi nebo někde jinde. Nenašel jsem odvahu pátrat po jeno jméně na stěně synagogy, kterou znám z opakovaných televzních záběrů. I když vím, že se nikdo z rodiny nevrátil, kdesi hluboko v duši stále dřímá jakási nejasná naděje.

Vím bezpečně, že nejsem Žid, ale často se tak cítím. Po válce jsem držel palce novorozenému státu Izrael a byl jsem rád, že jsme tu nudličku na mapě pomohli zachránit hned v první válce (byť kvůli Stalinovu omylu, že kibuce budou zárodkem dalšího komunistického státu). Se školou jsme viděli Wajdovy Kanály a pak jsem si přál přezdívku Davídek a jako pošuk jsem chodil po Praze s jarmulkou na hlavě.

A pak jsem začal poslouchat přímé přenosy Slánského procesu a nechápal jsem, jak po strašném osudu milionů Židů může někdo zdůrazňovat židovský původ obžalovaných. A pochopil jsem, že antisemitismus je věčný. Dlouhá léta jsme s mou ženou toužili navštívit tu nudličku na velké mapě, až se nám to v roce 1999 v září podařilo, protože jsme našli zájezd, při kterém jsme nemuseli denně balit kufry. Bydleli jsme v nikoli nejmenším městě Betlémě, jak praví bible, a denně vyjížděli na území státu Izrael. Z Betléma do Jeruzaléma je to osm kilometrů, ale jsou to dva světy, místo Kristova narození se rozpadá, vše pokrývá špína a prach, poté člověk vstoupí do kvetoucí země včetně oázy v Negevské poušti, o ostaním nemluvě.

A zase jsem se začal cítit Židem, třeba před Zdí nářků (vložil jsem do škvíry mezi kameny papírek s největším přáním, a neviditelný Jahve mi je kupodivu splnil), v údajné Davidově hrobce či v pohledu na oba hřbitovy v jeruzalémském panoramatu. A v památníku Jad Vašem, v Jaffě, v Haifě. Křesťanská Palestina je pro jiné poutníky, zdála se mi až příliš pouťová, navíc Via Dolorosa, kterou nesl Kristus svůj kříž, je přehlídkou arabských obchůdků všeho druhu.

A na Golanských výšinách se ta nudlička z mapy zjeví v holé podobě jako na střelnici. Tolikrát se arabské armády snažily zahnat ty židáky do moře, a tolikrát se to nepodařilo. Tak alespoň z Gazy střílejí rakety, v Libanonu vyzbrojují Hizballáh, Hamás vládne s Abbásem a Spojené státy s Evropou pomalu opouštějí tu oázu v arabském moři s lichou nadějí, že Írán pozastaví své nukleární vyzbrojování, aniž se po něm žádalo, aby zrušil svůj tradiční program zničení Izraele. Vím, že Izraelci nejsou žádní andílkové, i oni smáčejí své ruce v krvi. Ale tady není pochyb, zda na počátku bylo vejce nebo slepice, tady programově v roce 1948 odmítli palestinští Arabové samostatný stát, protože chtěli všechno, nebo nic.

A včera čtu, že u nás sílí antisemitské nálady. Co vlastně na těch Židech tak vadí? Jsou chytří, pracovití, úspěšní, na počet obyvatel maji nejvíce Nobelových cen. A palestinští Arabové mají jen jednu - pro teroristu Jásira Arafata. Řekněte, není to důvod k vzteku?

Vzledem k věku už se nesejdu příští rok v Jeruzalému. Přesto Šalom.