Z filmu podle Konstantina Simonova, na kterém jsme byli povinně se školou, si pamatuji jen jednu scénu. Lehce se potácející americký novinář s kloboukem na zátylku volá u baru: „Bárman, ješčó dva vuísky!“

Kdož by si pomyslil, že po třiceti letech mi scéna obživne v egyptském letovisku v osm hodin ráno, kdy lehce se potácející ruský turista kope do zavřeného baru a huláká: „Bárman, davaj vódky!“

Jak říkal můj tříletý vnuk: „Stejný, trošku jiný.“

Má ruská otázka je ovšem z větší části sovětská, už od roku 1938. Abychom lépe pochopili SSSR, pomůže nám nejlépe jedna anekdota.

Jak se jmenoval Trockij? Bronštejn. Jak se jmenoval Lenin? Uljanov. Jak se jmenuje Stalin? Džugašvili. Kdy byla Velká říjnová socialistická revoluce? V listopadu. A tak je to v Sovětském svazu se vším.

V roce 1938 tvrdili mým rodičům, že SSSR byl jediný ochoten nám přijít vojensky na pomoc. V té době bylo po největší vojenské čistce v Rudé armádě, která účinně zasáhla až po začátku druhé světové války v Polsku, kam na základě paktu Molotov-Ribbentrop vtrhla bojujícím Polákům do zad. A jak dlouho trvalo, než jsme se o té smlouvě a dodatku o rozdělení území dozvěděli my.

O dva roky později se zpočátku obrana proti německým tankovým svazům hroutila téměř k Moskvě, kterou pomohla zachránit smlouva o vzájemném neútočení s Japonskem, takže bylo možné přesunout východní armádu na západ.

U nás začal protiněmecký odboj hned po okupaci, ale komunisté měli až do roku 1941 válku za boj mezi imperialisty, až pak též za Velkou vlasteneckou.

Nechci samozřejmě nijak snižovat obrovské vojenské ani civilní oběti ruských i neruských národů SSSR, leč po obsazení západní Evropy vedla osamocený boj proti nacistům jen Velká Británie, od roku 1942 se přes obrovské materiální a lidské ztráty Atlantikem probíjely britské a americké konvoje s vojenskou a materiální pomocí pro SSSR (mimochodem všechna ruská nákladní auta, která jsem viděl hned po válce, byla značky Dodge), druhá fronta byla otevřena v severní Africe, třetí na Sicílii a v Itálii (kam museli Němci stáhnout pěknou armádu po italské kapitulaci) a čtvrtá v Normandii 1944.

Během války jsme samozřejmě Rusům fandili a drželi palce, pak přišla Katyň, kterou jsme Němcům nevěřili, poté jsme povinně navštívili protisovětskou výstavu v Holešovicích, s proslulým plakátem rudého drápu nad siluetou Hradčan a nápisem Zachvátí-li tě, zahyneš, což jsme pokládali za další provokaci, obojí se ovšem po letech ukázalo jako holá pravda, do poslední chvíle popíraná.

První ruský člověk, kterého jsem viděl, byl voják v květnu na pokraji lesa ve Hvozdnici, kde jsme měli chalupu, a s otcem jsme se vydali podívat na ruský vojenský tábor. Otec nosíval zlaté hodinky ve vestičce, jak bylo zvykem. Co pak pronesl ten vojáček? Já si opravdu nevymýšlím, on pravil „Davaj časy!“ a jedině za ním jdoucí důstojník otcovy hodinky zachránil, otec si pak na oplátku nepřál, aby voják byl na místě zastřelen. Důstojník měl už pistoli v ruce.

Většího poválečného školení se mi dostalo od strýce, ruského legionáře, takže od té doby jsem spíše pravicového zaměření. Největší školení mi ovšem přinesl v roce 1967 pobyt v Soči (jaké to bylo poklidné lázeňské místo, byť vstup do moře byl z obou stran ohražen ostnatým drátem a ke vstupu na pláž bylo třeba dvakrát denně ukázat průkazku), my turisté jsme sdíleli pláž se sovětskými lázeňskými hosty, postupně všichni, se kterými jsme se seznámili, nám do patnácti minut prozradili, že nejsou Rusové (jeden z nich byl Tatar, další Gruzínci, Arméni apod.). Jediná Ruska ukradla ženě nápadný slamák, který si po dvou dnech vzala na hlavu, a přítel Tatar nám jej zase vrátil. Jmenoval se Žavat Gabdulkofějev.

Gruzínci nás pozvali do svého pokoje na koňak, pán napřed proběhl na lodžii, paní otevřela skříň ve zdi a pak jsme mohli vstoupit. Tatar byl původním povoláním historik, t.č. politický pracovník na celinách v Kazachstánu, postěžoval si: „Mám dva syny, tatarsky neumějí, s dětmi se baví kazašsky a ve škole se učí rusky. Co z nich bude?“

Jeli jsme na výlet do Gruzie, na hranici přejížděl autokar tři obrovské klády na silnici, u silnice budka a v budce voják s puškou. Ptali jsme se přítela Žavata, co to znamená, a on nmě poučil.

„Znáješ, Kárěl, kak éto méždu vámi i Slavákami.“
„Da, znáju.“
„Tak si to znásob 125x a máš Sovětský svaz.“

Rok nato nás na chatě probudila sousedka a volala: „Zapněte si rádio, jsme okupovaný!“ Tak jsme si ho zapnuli a cestou do práce na křižovatce ve Starém Plzenci se zhmotnil tehdejší blbý výrok:
„Zprava dobrý, zleva tanky.“

O dvou Ruskách, které nám zpříjemnily život, se mi ani nechce psát, není to nic pro žaludek. Zbavili jsme se jich až v roce 1984 vnitřní emigrací zpět do rodné Prahy po dlouhých dvaceti osmi letech.

Když skončil s Gorbačovem SSSR, dočasně se nám ulevilo, až do našeho nového Cara báťušky všech Rusů, Vladimíra Vladimíroviče jasného slunéčka. Již před časem jsem zde upozornil na jeho postesk, že Stalin se neměl zastavit v Berlíně, ale v Paříži, pak následovala největší geopoltická katastrofa dvacátého století, rozpad SSSR, a dnes tu máme potřebu chránit všechny ruské občany, kterým se ubližuje na Krymu, na východě Ukrajiny, možná v Pobaltí, a jednou třeba i v Karlovarské autonomní republice, kdož ví, jak se časem vyvine situace.

Leda že by tomu náš nejmoudřejší evropský státník svou jemnou diplomacií včas zabránil.

Ještě pár řádek na okraj méně závažných vzpomínek.

Rádi jsme s mou milovanou ženou jezdili k moři do Egypta, loni jsem se tam vydal už sám a naposledy. V hotelu v Hurghadě nás bylo 12 Čechů a 588 Rusů. Nebylo úniku, ani do moře. Ani u jídelního stolu, jídelní zvyklosti jsou degutantní, jak se kdysi říkávalo. Nejlepší byl zřejmě čerstvě civilizovaný voják, který si ke mně dvakrát přisedl, maje na jednom talířku maso, salát a dorty. Na všechno mu stačila lžíce. Kdyby alespoň nemlaskal.

Ale dosti o takových nepodružných drobnostech, ostatně obecně známých.

Závěrem bych ještě vzpomněl svého nejoblíbenějšího rádia Jerevan, snad nebude nutný překlad:

Otázka: „Kagdá búdět lúčše?“
Odpověď: „Lúčše užé býlo.“