Multikulturalismus je situace, kdy různé kultury existují v rámci jednoho státu, a to tak, že není usilováno o sjednocení těchto kultur do jedné kultury, ale naopak je podporováno jejich paralelní zachování či samostatný vývoj. Všechny kultury jsou považovány za rovnoprávné a stejně hodnotné, hodnoty uznávané lidmi jedné kultury nemají prioritu nad hodnotami lidí jiné kultury.

Kulturou se zde myslí soubor etnických znaků, náboženství, morálních pravidel, sociálních charakteristik, stravovacích a hygienických návyků, různých zvyky a rituálů, typických názorů atd. Z uvedené definice je vidět, že už pojem kultury je značně vágní a ideologie multikulturalismu by zde mohla být napadána, že se opírá o něco tak neurčitého. Nicméně asi každý ví o čem je řeč, když hovoříme třeba o křesťanské, islámské nebo čínské kultuře, a proto se nebudu věnovat kritice multikulturalismu v tomto bodě, zvláště když lze provést kritiku mnohem zásadnější.

Tato kritika tvrdí, že idea multikulturalismu je vnitřně rozporná a prázdná.

Za prvé, myšlenka multikulturalismu je vnitřně rozporná v tom, když tvrdí, že v dané společnosti neexistuje a nesmí existovat nadřazená kultura. Totiž multikulturalismus se za takovou nadřazenou kulturu sám vydává, když stanovuje určité uspořádání společnosti a přisuzuje si právo mluvit o rovnoprávnosti kultur. A nejen vydává, tam kde získají stoupenci multikulturalismu politickou moc, prosazují svoje názory i mocí zákonodárnou i mocí výkonnou. Kdyby snad nějaký zastánce multikulturalismu tvrdil, že jeho myšlenky či hodnoty jsou rovnocenné jiným konkurenčním, nebylo pak ovšem jasné, proč bychom měli takovým myšlenkám či hodnotám dávat přednost před jinými, nebyly by totiž ani pravdivější ani lepší než jejich konkurence.

Za druhé, v rámci multikulturní společnosti může existovat kultura, která popírá koncept multikulturalismu. Nicméně ideologové multikulturalismu přiznávají, že hodnoty a názory produkované touto oponující kulturou jsou v dané společnosti platné, protože nemohou existovat hodnoty a názory prioritní. Což je ovšem opět logický spor, neboť se připouští pravdivost dvou protikladných výroků, tj. že multikulturalismus je i není správný zároveň.

Za třetí, multikulturalismus se opírá o hodnotový relativismus, který tvrdí, že nelze objektivně dokázat nadřazenost jedněch hodnot nad druhými. Hodnoty jednoho člověka nestojí nad hodnotami druhého člověka, hodnoty jedné kultury nestojí nad hodnotami kultury druhé. Neexistuje nějaké vesmírné, mimolidské kritérium, které bychom mohli použít pro poměřování hodnot, které ten či onen uznává. Je třeba ale říci, že jsou zde dlouhodobě názory a to názory náboženské, že takové nezávislé měřítko či spíše arbitr existuje, a že se nazývá bůh. Je tedy vidět, že hodnotový relativismus je v podstatě ateistická doktrína a jako taková neslučitelná alespoň s některými náboženstvími, zejména pak monoteistickými jako je křesťanství, islám a judaismus. Multikulturalismus je tedy ve své nejhlubší podstatě nekompatibilní s hlavními světovými náboženstvími. Logický problém je ale jinde, v hodnotově relativním systému sice nemůžeme říci, že jedny hodnoty jsou cennější než druhé, ale zároveň ani nemůžeme říci, že jsou si rovny! Schází nám totiž jakékoliv měřítko. A přeci multikulturalisté často o rovnosti kultur a hodnot hovoří. Jenže jestli jsme důslednými hodnotovými relativisty, pak musíme připustit, že když chybí ono měřítko či arbitr, tak může být, že hodnoty vlastně žádnými hodnotami nejsou a jejich hodnota se rovná nule. Výsledkem je tedy mravní nihilismus a hodnotové prázdno. A to všechno proto, že se po hodnotách a hodnotových systémech požaduje něco, co splnit nemohou a snad ani nesmí, objektivní platnost. Přitom každý vidí, že lidský svět je plný hodnot (nemyslím pouze mravní hodnoty), ale jejich hodnocení provádí každý sám, individuálně a subjektivně. Používá při tom vlastní hodnotový žebříček, vlastní měřítko a způsob měření, a je jenom logické, že považuje svůj hodnotový systém za prioritní.

Někdo by mohl tvrdit, že výše provedená kritika je založena na vlastní, příliš vyostřené definici multikulturalismu a že může být i definice jiná, např. že multikulturalismus se pouze snaží, aby lidé různých kultur k sobě byli tolerantnější, spíše diskutovali než válčili, že je třeba poznávat cizí kultury apod. Diskuse nad takovou definicí by byla dosti rozvleklá a obávám se, že by nakonec skončila u popisu něčeho, co je prostě rozumně spravovanou demokratickou společností, a pojem multikulturalismu by se tak stal nadbytečným.

Proč tady vlastně vedu tuto poněkud suchopárnou polemiku? Proč vyvracím ideje, které se dnes již málokdo odvažuje otevřeně hájit? Je to proto, že tyto ideje a jejich deriváty jsou často prosazovány v praxi. Jde o akceptaci různých absolutních pravidel jako „tolerance je lepší než netolerance“ nebo různé formy politické korektnosti až po změkčování práva na azyl. Vliv multikulturalismu může být obsažen i v politickém přesvědčení, že může existovat Evropa jako federální stát i když její součástí bude Turecko. Aktuálně pak vidíme v Evropě probíhat diskusi, zda-li je možné karikovat Mohameda či zda existuje nebo neexistuje islámský terorismus. Především politická korektnost je ovšem nutnou součástí praktického multikulturalismu, pomáhá totiž maskovat jeho rozpory, má za úkol zamezit kulturním střetům, respektive má za úkol zajistit, aby se o těchto střetech mlčelo a mlčelo se tak o neudržitelnosti určitého typu praktického multikulturalismu.

Na závěr bych tedy rád řekl: protože je myšlenka multikulturalismu neudržitelná od samého počátku, tj. je logicky sporná, nemůžeme doufat, že nám pomůže vyřešit problémy soužití s jinými kulturami. Ukazuje se naopak, že logicky správnou variantou je hájit vlastní názory a hodnoty, popř. je i měnit, ne však mlčet nebo ustupovatm či výhýbat se konfliktu v domnění, že jde o princip vedoucí ke „šťastným zítřkům“.