Na jedné straně slyšíme, že tak, jak se máme, jsme se ještě nikdy neměli, na druhé straně úroveň společensko-politického života je neustále dehonestována, věznice a psychiatrické léčebny jsou přeplněny a náklady na sociální příspěvky stále rostou. Proč to? Není naše myšlení zaměřeno poněkud jednostranně?
V dnešní době hraje zásadní roli stát, politika, občanská společnost, kde se vše řeší jen přes právo, všichni se mají o svá práva soudit. Stát má tak bezpochyby obrovskou až totální moc nad lidským životem a má stále tendenci překračovat stanovené meze.
Stát musí obhajovat svobodu a právo, v tom spočívá jeho oprávněnost, ale každá absolutizace státu je zlem. Stát musí být uveden do náležitých mezí. Oproti státu existují též hodnoty duchovní. Příkladem budiž Jan Hus, který se proti zvůli tehdejší moci odvolával ke Kristu, který byl chápán jako tehdejší nositel duchovní moci.
Často se zapomíná, že svoboda není jen svobodou ve společnosti, ale též svobodou od společnosti, kdy člověk je řízen vlastním morálním, duchovním názorem. Není nutno, aby byla společnost skrze stát stoprocentně proorganizována, aby nikdo nezůstal stranou.
Stát není schopen řešit morální otázky. Existuje velký nesoulad mezi osobní morálkou a veřejnou mocí. To, co je nemravné pro jednotlivce, je pokládáno za zcela mravné pro stát, který využívá hanebných prostředků ke sledování svých obyvatel,lži , násilí, válek, vyvlastňování, krádeže a pokládá to za dobré a hrdinské ve prospěch státu a národa.
V předkřesťanském světě byla politika ztotožňována s morálkou. Vládla totalita. Antický svět neznal princip svobody svědomí. V průběhu času se náboženské ideologie začaly shodovat, že v lidském životě je přítomen transcendentní prvek, který je neodmyslitelný. Tento prvek lze interpretovat různým způsobem, ale jisté je, že má stěžejní význam pro vývoj lidí ve svobodné a plnohodnotné lidské bytosti. S idejí Boha začal existovat absolutní význam, bylo nutné hledat pravdu a morálku. Morální hodnoty člověka osvobozovaly, naopak jejich popírání vedlo k nesvobodě.
Křesťanství, ke kterému se alespoň nominálně hlásíme, zavedlo dvojí říši, říši císaře a říši Ducha a tím vytvořilo dualismus, který umožňoval a vytvářel záruky lidské svobody. Člověk se stal bytostí náležející dvěma světům, nebyl totalitně závislý na jedné jediné moci – státu. Díky transcendentním hodnotám objevoval svobodu, kterou nešlo z daného objektivního světa vyvodit. S křesťanstvím není slučitelná jakákoli suverenita pozemské moci, ani monarchy, ani lidu.
I v dobách křesťanských monarchů neměl panovník absolutní moc, byl pod Božím zákonem – pokud přestal být, stal se v očích lidu tyranem a ten většinou špatně skončil. Také lid a jeho přenesená moc na stát není suverénem, stojí nad ním moc rozumu a nezávislá říše mravního vědomí. Pokud si lidé toto nepřipouští a nerespektují, pak už to není vůle lidu, ale zvůle, a ta má též vždy špatné konce. Je třeba odhalit a odstranit moderní domýšlivost, kdy názor vládne rozumu.
Dnešní život je ovládnut ekonomickými zájmy, technikou, prolhanou politikou a hierarchie hodnot je utvářena jen podle jejich užitečnosti s naprostou lhostejností k pravdě. Politika, ekonomika, věda a technika totiž neuznávají žádný mravní zákon, žádný duchovní princip, který by je přesahoval.
Lide se domnívají, že naše prapůvodní přirozenost je konečným garantem lidské dobroty, přirozeným základem morálky, kterou lze odvodit evolučně z rozumnosti přírody. Avšak morálka není člověku dána od počátku jako přirozená či původní snaha. Morálka a mravní rozum se nachází právě v Duchu a transcendentální oblasti, které je potřeba teprve získat. Od člověka to žádá sebereflexi a skromnost, povýšené na metodologický princip, kdy je potřeba usilovat o říši mravnosti a o její spravedlnost, aby se člověk necítil vykořeněn.
Duchovní a mravní hodnoty byly prvotně a jsou i nyní ustavovány naším svobodným činem. Neničme to, co je z minulosti pravdivé a nadčasové. Pravé hodnoty nezávisí na čase, nýbrž na věčnosti. Existují morální hodnoty starší v podobě Desatera, evangelia, až po ty osvícenské. Už Montesquieu tvrdil a Masaryk opakoval, že idea demokracie spočívá v tom, že stát je založen na mravnosti. Je to na každém z nás. Pokud nevytvoříme společenskou atmosféru, kdy nad nemravným jednáním vznikne všeobecné pohoršení a ne všeobecný jásot, jakou to máme svobodu, cesta k chaosu je otevřena.