Jelikož od roku 1969 na počátku každého dalšího roku vzpomínáme na spoluobčany, kteří se na protest proti sovětské okupaci v roce 1968 upálili, pokusím se nejprve rozlišit mezi pojmy oběť a mučedník, protože, jak známo, slova mění realitu.
Německá historička a bohemistka Sabine Stach v knize Politika odkazu píše: „O traumatickém vzpomínání můžeme hovořit v případě genocidy či v době moru a pandemie, o mučednické smrti hovoříme v případě vojáků, kteří zemřou na bojišti za svobodu. Proto k smrti mučedníka je možné se odvolávat jako k odkazu, který se stává zdrojem identity.“
Nezřídka se u nás hovoří o třech lidských pochodních: O studentech Janu Palachovi, který se zapálil na Václavském náměstí 16. ledna 1969 a zemřel 19. ledna, a o Janu Zajícovi, který se upálil rovněž na Václavském náměstí a zemřel 21 let od takzvaného vítězného února a měsíc po Palachově pohřbu.
Za třetí oběť bývá někdy považován Josef Hlavatý, pětadvacetiletý dělník, který se upálil v Plzni 20. ledna, den po smrti Jana Palacha, na Dukelském, dnes Masarykově náměstí přesně na místě, kde kdysi stávala Masarykova socha. V archivu se nachází pouze hlášení Veřejné bezpečnosti tohoto znění: „Při převozu do nemocnice řekl Hlavatý pouze své jméno, adresu a na dotaz lékaře, proč svůj čin spáchal, uvedl, že tak učinil na protest proti Rusům, že Rusy nemá rád.“ Podobně o tomto činu hovořil i tehdejší prezident Ludvík Svoboda v televizním projevu téhož dne večer.
Jenže jak badatelé z Karlovy univerzity zjistili, pan Hlavatý měl řadu osobních problémů: často měnil zaměstnání, byl alkoholik, manželka se s ním rozvedla těsně před jeho sebevraždou atd. Podle svědectví několika přátel občas mluvil o sebevraždě. Řada jiných svědků ale historikům vypověděla zase o tom, že těžce nesl srpnovou sovětskou okupaci z roku 1968 a účastnil se strhávání orientačních tabulí na ulicích a psal protisovětská hesla.
Jak říká dnes historik Petr Blažek: „Pochodeň číslo 1 Jana Palacha měla řadu následovníků, a to nejen v Československu, ale motivem jejich sebevražd nebyla vždy jen politika. Jejich činy se sice vymykaly každodennosti, ale nelze se ke všem odvolávat jako ke zdroji identity, nejsou mučedníky.“ Ten pojem pochází z latiny, původ má v řečtině ve slově mártys, svědek, a označuje osoby, které při vyznání své víry snášejí násilí, které může končit smrtí. Abychom mohli smrt pana Hlavatého počítat mezi pookupační pochodně a mohli ho považovat za mučedníka, musela by být za jeho smrtí výhradně víra ve svobodu, která je hlavním důvodem nezapomnění naší duchovní adresy.
Ale i v traumatické situaci, jakou prožíváme v těchto dnech, bychom neměli zapomínat na rozlišení, protože, jak jsem říkal na počátku, slova mění realitu a mohou otřást zvykovými vzorci. Kriminalisté na to mají celý obor, viktimologii, která se zabývá vztahem a pojmenováním oběti a pachatele.
Proto by nás mělo zajímat, kdo třeba zavinil, že v době nejtěžší přijdou letos sestry a lékaři měsíčně o tisíce korun proti loňsku, jak vyplývá ze zprávy Ladislava Duška z Ústavu zdravotnických informací.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel