Viděl jsem kdysi knihu s tím titulem. Něco mi na titulu nehrálo. Až pak mi došlo, že má věta dva významy. 1. S láskou se vždycky méně bojíme. 2. Teprve když nejsme poserové, jsme schopni pořádně milovat.
Nešlo mi na rozum jedno. Myslí autor titulem to první anebo to druhé? To jsem nějaký čas nevěděl a tehdy knihu ve výloze minul. „To tam budou samé nejasné formulce, když jim to zbylo dokonce v názvu,“ šel jsem dál. „To je na prd.“ Ale později mi došlo, že je vtipnost anebo dokonce chytrost v dvojznačnosti, obapolnosti titulu.
No, ale přesto je to vágní výrok. Láska jako taková, a ani ta křesťanská, není přesně definována. Strach taky ne. 30. listopadu 2022 „proti strachu“ (s heslem Česko proti strachu) manifestoval na Václaváku spolek Milion chvilek. Velmi hezká Olena Zelenská se přitom stala jedním ze zosobnění oné lásky (a proč ne?) a hovořila a nevadilo, že komunikovala pouze z dálav a „přes video“. Proč by to taky mělo dřít? Nežijeme snad z velké části ve virtuální době? Žijeme, a třeba podle Marka Zuckerberga vyloženě. Sám to - vnímáno finančně - pouze začal v posledním roce malilinko přehánět s investováním do světa virtuální budoucnosti, který má či může vypadat jako ve Spielbergově filmu Ready Player One.
Ale k původní definici (titulek článku). - Jak někde psal Ondřej Neff, láska je vlastně ZÁJEM.
Zní to hodně obecně, to je pravda, ale slovo „zájem“ pokryje většinu jejích nuancí a dokonce i těch nepřívětivých nuancí.
Nepřívětivé nuance lásky? Ano. Můžeme si třeba i tisíckrát opakovat, že byl Michael Jackson jen takové další přerostlé děcko mezi nepřerostlými děcky - a že byl duší něco jako britský „vánoční“ dramatik a klasik James Matthew Barrie (tvůrce Petra Pana), kterého v jednom filmu výborně zahrál Johnny Depp. Muž dětem neškodný. Tyto vzdušné, snové zámky si lze stavět, protože třeba Thriller, tedy deska, která letos slaví čtyřicet let, je skutečně slepenec geniálních megahitů, který nevznikl nikdy předtím a nikdy už nevznikne. Ale to nic nemění na tom, že prostudujeme-li causu tvůrce Thrilleru do hloubky, vycítíme, že byly styky s dětmi na ranči X, kde měl kolotoče, přinejmenším podezřelé. To tedy ano.
Láska to přesto byla a důkazem se možná může stát i to, že Michaela Jacksona zbavila strachu i soudnosti a že ho ve finále dovedla, kam dovedla.
Ale teď obraťme onu úvodní větu. - Sporu nebude, že strachem (chcete-li úzkostí) je v současnosti postiženo docela dost lidí v této zemi, přičemž ještě horší možná je, že někteří si to plně neuvědomují a nepřipouštějí. Jednají pak tak, jak bohužel jednají. Žijí dál, ale ne stejně. Skutky jsou - spíše bezděky - stimulovány latentní úzkostí, ačkoli samozřejmě nechci vtipně tvrdit, že byl úzkostlivě rozklepán zrovna i pan Rakušan, když hystericky vyvěsil hned vedle státní (a ukrajinské) zástavy mrtvolu diktátora.
Nevylučuji, že tak projevil statečnost, ale váhám. U soudu by ostatně vesele řekl: „Podívejte se na to! Přece nelze dokázat, že je ten Rasputin ve vaku mrtev. On tam možná jenom předvídavě bivakuje.“ A zasmál by se. Strach nemá a jeden český psychiatr by možná řekl, že je to přínosný psychopat na svém místě.
Přesto strach míváme a lásku k diktátorům obyčejně nechováme. Kdyby tomu tak totiž bylo, úplně by nás asi zbavila právě strachu, i lezli bychom jim do zadku. Mluvčí Milionu chvilek (která se velmi paradoxně jmenuje Strašáková) v neděli řekla, že si snad účastníci odnesou z manifestace do dalšího života NADĚJI. Naději, že přece jenom nejsou sami a jistou současnou krizi zvládnout. Jinak by to bylo zlé. Protože strach, ta úplně přirozená vlastnost, se dá zneužít k neuvěřitelným manipulacím. I když nejenom k nim.
V hlubinách Země šplouchá moře věcí, které lidi udělali prvořadě ze strachu, ale dobře, takže to moře nelze šmahem poplivat. Ze strachu vozíme dítě do školy radši autem. Někdy to, pravda, přeháníme. Ale nepovezeme dítě na kole!!!! Ze strachu si taky najdeme výdělečnější zaměstnání, načež nám teprve dojde, že jsme to měli udělat dávno. Protože jsme na to dávno měli. Se zdravým strachem i fičíme na školení a nemusíme to „dát“, ale příště už… ano. Jako bychom se pak znova narodili. Otevřelo nám to nové možnosti.
S úzkostí často obcházíme zdánlivý problém, než o něm napíšeme. Napíšeme - a zjistíme, že je úzkost z dvou třetin v tahu; načež i pomocí napsaného dořešíme manželskou krizi úplně.
„Láska znamená zbavit se strachu,“ funguje mezi jedinci, možná i rodinami - a bylo by moc hezké, kdyby šlo ono fungování přenést mezi státy. Na vyšší úroveň. Kissinger si to podobně představuje - a už mu bude napřesrok sto.
Hodněkrát jsme si všimli, že to, co platí mezi jedinci, funguje obdobně i mezi velkými společenstvími. Ne vždycky, ale někdy ano. Zahrneme ale tudíž Vladimíra Putina horoucí láskou, vše mu odpustíme a sedneme k vyjednávacímu stolku v Bernu? Sotva. Do Bernu by zrovna dnes sotva odjel i kdokoli z Ukrajiny - a Olena Zelenská a její choť i četní další Ukrajinci… jednoduše nikdy nebudou Rusko milovat. Nenávidí je. Ale jistý strach při té nenávisti a vzteku dost možná cítívají obě strany. Obě, ač se buší v prsa, že to je pouze „zdravý strach“. Například z jaderných ataků a hřibů. Což není legrace všech legrací a bžunda všech bžund, ale žumpa. Zbavme totiž Prusy (říct chci samozřejmě Rusy, protože je rok 2022) i toho zdravého strachu - a valná část lidstva pomře na radiaci.
I kdyby ne, nevzplane láska. Vzplane zeměkoule. A zavelíte-li „Útoč láskou“ (což je chabá normalizační písnička, tuším, že od Ivety Bartošové), spláčete nad výdělkem: půjde jen o trasu do poroby.
Ale je asi chyba uvažovat v takto, až takto „přepálených“ dimenzích a ohledně celých národů a každý bychom měli, ač je to profláknuté klišé, začít u sebe:
Pokud se (následuje primitivní analýza) vůbec nebojíme, zřejmě jsme psychopati, i měli bychom se nad sebou v poklidu lenošky zamysliti (i Rakušan). Je to změnitelné? Nemohu jinak? A nechci vytrhávat věci příliš z kontextu, ale například současný prezident jednou na jednu otázku prokazatelně odpověděl: „Ne, nebál jsem se nikdy v životě.“ Nad tím jsem se zaraženě zamyslel. Lže? Je až takový psychopat?
Jenže pokud je to naopak a strach máme, také to není v pořádku, a většinou poznáte i ten zastřený, potlačený, vytěsněný. Nejčastěji podle toho, že už jaksi… nejste s to milovat.
Vy si leda pamatujete, že jste byli s to, ale to je pryč. Divy mládí. Ano. Někdo může být skutečně „jen“ starý, dobrá; ale většinou je absence schopnosti milovat způsobena strachem a problém bohužel tkví v tom, že zamilovat se nemůžete z rozhodnutí a „podle plánu“, který by vás mimo jiné i té úzkosti zbavil. Láska se nedá naplánovat, ačkoli nechci popírat, že i „pouhý“ sex strachu zbavuje.
„Počítačově“ tedy lásku nevygenerujete, ale je přesto třeba se okamžitě oprostit od nadbytečné a přečasto jen paranoidní a zbytečné úzkosti. Právě tomu mělo napomoct nedělní shromáždění (manifestace) na Václavském náměstí, i když tam také jasně mělo dodat, že kolektiv sice nabije silou, někdy, ale po návratu domů už stejně opět pokračujete jen sami.
A když ne, sami si taky nabijete kokos.