Také vám připadá, že psi (viditelní i neviditelní) štěkají docela rozumně, ale karavana pokroku jde neochvějně dál a nese si svůj úděl – další z barevné škály – vstříc starému známému průšvihu umocněnému globálností a technickými prostředky dnešní doby a nic ji nezastaví?

Za pozornost stojí odhazování některých zvyklostí a osvědčených tabu z minulosti – dneska tzv. předsudků, stereotypů a fobií. Cožpak o to! Technické věci jdou kupředu rychle, ale věci lidské, morální, etické, ty se přece nemění tím, že člověk drží v ruce místo tužky displej. Historie asi dnešek posoudí jako dobu neúcty k odkazu předků - dědictví otců, matek, babiček i dědů – co zkusili, žili, prožili a nám předali. Pro nás má větší hodnotu život „moderní a správný“, aktualizovaný a nasvícený světlem mediálního světa. Je to ale krok do neznáma s bláhovou vírou a vědomím neomylnosti a nezranitelnosti a toho, že životu užitečné a potřebné procesy, které jsou a fungují, takto fungovat budou i nadále, třebaže se vše okolo změní. Například že děti budou dobře vychované, s pevnými morálními základy a dobrými návyky, vztahy k lidem, věcem a místům, třebaže nebudou existovat rodiny a domovy.

Jsem zvědavý, co se bude odhazovat poté, až se zjistí, že zbavením se předsudku rodinných, národních, náboženských, pohlavních, hierarchických… ráj na zemí nenastal. Kdo za to bude potrestán a co se ještě odhodí? Možná se zruší docela diskriminační pravidla silničního provozu. Možná to bude obutí a odívání! Naturisté budou rovnoprávní s turisty a na stromech budou i naturistické značky. A možná se začne chodit po čtyřech, abychom odčinili povyšování se nad ostatní tvory! A přední nohy, uvolněné pro práci se mohou odhalit jako prapříčina všeho zla – netroškařte milí progresivisté: „Dokud bude člověk chodit po dvou, bude nepřítelem pokroku!“ Měřítka se nám zbláznila, předměty nápravy i způsoby napravování jsou nevyzpytatelné. Ale proč? Protože opět nadutá snaha o absolutní správnost nastala!

Nebyli nakonec straníci lepší než správníci? Jejich měřítka byla jasná, předvídatelná – závěry sjezdu! Autoři některých dnešních nápadů se možná také sjedou, ale proč by nás jejich závěry měly tolik ovlivňovat? Nemělo by být základní povinností vlád zemí chránit obyvatelstvo před správníky a jejich nápady? A ne s nimi obcovat a dělat pokusy na lidech!

Pokud konec vlády jedné strany byl začátkem konce vlády všech stran, tak to jsme tam, kde jsme byli – z deště pod okapem a nesměle voláme: Konec vlády správné pravdy! Zatímco okolo jakoby hřmělo:Strany jsou pro straníky, správnost je pro všechny! Se správností na věčné časy a nikdy jinak! Jsou období, kdy člověk ví, že jeho názory jsou trestuhodné, a tak s nimi raději nesouhlasí a souhlasí s momentálně hlásanou správností.

Nedávno slavený mistr Jan Hus hledal pravdy Boží: Hledej pravdu, prav pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do své smrti. Dnešní kazatelé a kazatelky pravdu Boží nehledají (k tomu je třeba pokory), hledají správnost lidskou a nekončí na hranicích, ale naopak pranýřují a snad by i rádi zbořili a spálili celý svět, vše, co je, i to, co bylo. Správnost a nenávist vítězí nad nesprávností a pravdou.

Pravda se hledá, o pravdě se pochybuje, pravda se dokazuje, pravda se brání.

Správnost vypadává z hlavy vůdce, z davu, z médií, sítí… o správném se nepochybuje, správnost se nehledá, správnost se nedokazuje, správnost se prosazuje!

Kdo se tomu brání, je směšný. Jak může být někdo takový, když je přece jasné, co je správné? A tak může oponent oponovat sebelíp a mít pravdu, ale nemá to vliv, protože správnému je už z principu vše ostatní nesprávné!

Proč má tato nálada a s ní spojené pohrdání vlastní minulostí i budoucností takovou moc nad lidmi, není to nakonec puberta? Puberta civilizací vzešlých z evropské civilizace? Technické společnosti, konzumní společnosti, informační společnosti? Dospělost a zralost na obzoru není vidět, připadá mi, že je to spíše stav vývoje společnosti bez Boha – nebo jinak (pro lidi věřící v Boží neexistenci): Svět lidí bez jasných a trvalých vnitřních mantinelů a přirozené pokory. Ona rčení, která jsem slýchával od rodičů a prarodičů, že „bez Božího požehnání marné lidské namáhání!“, a že „kde není víra, je pověra!“, jakoby se naplňují.

Jako dítěti mi to bylo divné, vždyť svět se jevil tak dokonalý, krásný, lákavý a život, kdy by se mohlo navíc i hřešit, mi nepřipadal zas tak špatný, ale tu máš čerte krumpáč! Už je to tu! Hřešit se může tak, jak to v době mého dětství představitelné nebylo, a lidé věří ledasčemu, co se jeví správné a výhodné, a to co je správné určuje, když ne vládnoucí ideologie, tak vládnoucí mínění ve všelijakých médiích. Víra na jednu generaci nebo víra na jedno volební období.

Háček je ale v tom, že víra znamená zároveň i existenci hříchů – v našich končinách byly donedávna jasné, srozumitelné, na prstech spočitatelné. Víra v cokoli znamená, že i hříchem může být cokoli! Člověk pak může být trestán za kde co a v nevídaném měřítku a s nevídanou krutostí. Lidské mlýny melou rychle, zbrkle a krutě. Ne svědomí, ne soud – vládnoucí idea tě poměřuje. Anonymní hlas médií a sítí se vydává za hlas Boží! Pomalu nahrazuje volby, soudy, strany, vědu, víru, vzdělání…

Zatímco dříve člověk žil (morálně) tak, jak žili jeho rodiče – to bylo vodítko –, a vcelku se neměl čeho bát. Zákony světské i zákony svědomí byly většinou ve shodě. V době vlády správnosti je nejistota, dneska jsi tolerovaný občan a zítra jsi k smíchu a pozítří nepřítel pokroku. Rozum umí zdůvodnit všechno, i věci prokazatelně nerozumné – likvidaci tříd, ras, prosperujících firem, velké „č“ u černochů, lynč toho, kdo tvrdí, že dětí rodí maminka…

Je to ale rozum, který tohle zdůvodňuje, není to spíše hlas srdce zapáleného pro (ne)správnou věc? Člověk blbne vždycky, ale bez stabilních mantinelů blbneme na kvadrát.

Co s tím? Jak vrátit lidem víru? Dospělou, zralou, která nepotřebuje lidské nelidské oběti ke své realizaci. Víru, která se nemění každých dvacet let, ale která bdí ve svědomí, udržuje stabilní a moudré mantinely, aby člověk nešel do slepých uliček, třebaže svět kolem se rve a mění. Svět dnešních velkých možností potřebuje odpovídající mantinely, není to naopak, že když máme tolik mocných a technicky dokonalých pomůcek, tak jaképak omezování! Jsme tak mocní, až jsme z toho nemocní – to je pravdivý obraz ve zrcadle!Tisíce současných zákonů, regulací, dotací a sankcí řeší až následky neexistence mantinelů… cukr a bič v lidském podání nemá na to, aby nahradil mantinely svědomí, pilované a předávané životem stovek generací.

Hokej bez mantinelů, kde by puk i hráči klouzali mezi diváky a diváci by chodili na záchod přes modrou čáru, by neměl úroveň, byl by životu nebezpečný a výsledky takové hry by neměly valnou cenu – je třeba respektovat pravidla, řád a při tom dát gól.

A hra života je mnohem složitější a jde v ní o více než o góly, jde v ní o život – nejen ten náš momentální! Život je štafetová hra, a právě ty mantinely a pravidla, podle kterých se běželo a předávalo, se už nějakou dobu mění a pak není jasné, kterým směrem se má běžet, či zda raději nepřešlapovat a co se má předávat – rodový majetek, čest, rodinné stříbro, živnost, domov, víra, vlast, svoboda, zásady, co se dělá a co ne, či absolutní správnost (absolutní chaos).

Vše se mění vývojem - samospádem, ale dneska jako by pracovaly údernické demoliční čety – chystá se hra bez mantinelů (nebo s mantinely pro úplně jinou hru a jiné hráče) a to se bere jako ta správná mistrovská elitní liga a body v ní získané prý budou ty pravé – co bylo dosud, se nepočítá! Obrazně: host vyhazuje vrchního, samozvaný má větší slovo než volený, gauner bije policajta, žák vychovává a trestá učitele, přistěhovalec starousedlíka, zelenáč poučuje starce, škodná požívá větší ochranu než užitečná… vrah o morálce káže!

A přitom ověřené vnitřní mantinely jsou ta nejcennější výbava do života. Jednak brání tomu, aby každá blbina, co člověka napadne, nedošla realizace, ale také aby všechno, co člověku někdo chce nakukat zvenčí, nedošlo pozornosti a člověk byl imunní proti hloupostem (fake news) i opravdovým zlům. Co je správné i co je dobré, se člověk nedozví z ministerstva pravdy nebo dobra. Pročpak to měl ten Jaroslav Foglar tenkrát tak jednoduché?

Před léty na vojně se nám jeden mladý důstojník mezi řečí svěřil, že by chtěl zažít padesátá léta s budovatelským nadšením, stavbami mládeže apod. Rozuměl jsem mu – nadšené mládi, práce, po práci legrace. Možná se mu to splnilo. Ale dvakrát nevstoupíš do stejných padesátých.

Čas opět voní nadějemi, že se svět konečně dá do pořádku, mladí u toho nemohou chybět, ale stejně jako tenkrát jsou zneužíváni a pletou bič na sebe a své potomky.

Kupředu, správná!

Už rozvil čas a voní nadějemi
správnosti, slunce, prší z oblaků.
Vpřed soudruzi, hle, zaslíbenou zemi,
kde už není pánů, ani žebráků … (vykořisťování = 0)
kde už není tepla ani uhlíků …. (emise uhlíku = 0, změna klimatu = 0)
kde už není maminek ani tátů … (jen osoby bez ohledu na to, čím je příroda vybavila)
kde už není černých ani bělochů … (rasy, kmeny, národy, světadíly… neexistují)
kde už není Čechů ani Slováků …. (jen občané bez vazby na historický stát, národ, domov… všude dobře – všude nejlíp!)
Kde nebe míru nad hlavou se klene, kde člověk není vlkem člověku.
(… je zbaven všech předsudků, pouze předsudku proti předsudkům zbaven není – člověk s předsudkovým smýšlením je tu vydán na pospas smečce vlků… jenže nesprávný člověk snad ani není člověkem!)
Vpřed soudruzi k té zemi zaslíbené, kterou chudák marně hledal od věků.

Obávám se, že chudák i na této „správné“ adrese opět hledá marně.