Občasné kalamity, vymírání ryb, vysychající toky, usychající lesy, mýcené pralesy, všedusící agrokombináty nás neustále negativně upozorňují, že krizovost naší situace roste. Postup stepí a mizení lesů, růst teplot a ničení biodiverzity nás však probouzí z dogmatického spánku, kdy i poslední klimaskeptik a antiklimaalarmista (klimapopírač) začíná pochybovat a ze svého spánku procitá k chápání možného „zelenějšího údělu“ pro lidský život. Globální unifikace nás ale stále svírá, stále více bohatnoucí zbohatlická pseudoaristokracie příliš nepřeje očistnému účinku krizí a vede lidstvo k pokračujícímu plundrování skutečnosti a života vůbec. Věrchušku je třeba ponoukat k jejímu vlastnímu procitnutí.
Revitalizace světa
V jádru jde stále o to vypořádat se s naší antropocentrickou nadřazeností, s níž přistupujeme ke světu a přirozeně živoucí přírodě. Nedbáme příliš na celkovou rovnováhu života, živé systémy mimo nás jsou něco tam venku, co lze bezmezně vytěžovat, jako jsou lesy, pralesy, všechna moře, řeky (i půda se například hnojí většinou nikoli přírodními způsoby, nýbrž všeničícími – ale chvilkově účinnými – průmyslovými hnojivy apod.). Skutečnost ovládá mechanický samopohyb techniky a byrokracie – plutokraté, oligarchové – jako vrchol objektivistické metafyziky dneška, což se promítá i do lidského obstarávání a neekologického zjednávání života. Ten pak chřadne a s ním i člověk, který ztrácí půdu pod nohama, nenachází odolnost a vitalitu.
A tak bude záhodno s novou silou a důrazně sledovat dynamickou rovnováhu života, podporovat biodiverzitu, revitalizovat krajinu všemi možnými způsoby, zušlechťovat tedy opět náš vztah k živoucí přírodě. Jestliže nemá dojít k pozvolnému ničení života, k povlovnému, ale neustálému oteplování naší planety, budeme muset jako planetární civilizace snižovat především množství skleníkových plynů, aby růst teploty nevedl ke zničení Země. Bude tedy třeba účinně změnit náš vztah ke světu a přírodě, účinně kultivovat náš perspektivní „zelený úděl“, který se nám z bytí přihazuje. K tomu nebude stačit jen zredukovat druhové antropocentrické sobectví, s nímž vytěžujeme a ničíme, co se dá. Tak jen dál rozkolísáváme všechny životodárné systémy a sféry, včetně atmosféry. Veškeré své vědění a výzkum nasměrujme k nalezení nové přírodní vyváženosti a harmonie. Přiměřeným sledováním dynamiky života se nám může opět zjevit pravda bytí (světlo součtveří) a s ní i naše bytostná vřazenost do biosféry, jež je pro nás vším.
Člověk se posléze konečně zbaví svého pansky karteziánského přístupu ke světu, který ho zatím vede jen k pocitu nadřazenosti nad ostatními živými systémy a živočichy. Vytvoří fondy pro záchranu planety Země a Gaia opět pookřeje. Veškeré nadbytky superboháčů i jednotlivých osvícených států půjdou na výzkum a vývoj nezbytných instrumentů, jako je vodíkový pohon, vodík vyráběný elektrolýzou, nadzemské sluneční kolektory, jaderná fúze, malé jaderné reaktory apod., aby život na zemi, v moři i na nebi mohl pokračovat. Rozvrat dynamické rovnováhy je možné ještě napravit (ač máme, jak víme, málo času) a vytvářet kontinuálně přirozené a příznivé podmínky pro existenci všech jsoucen na Zemi. Člověk se začne opět ladit na sám řád života, bude vnímat tajuplnou hloubku bytí, vyjde z mechaniky svých redukcionismů, naučí se chápat moudrost součtveří. Z existenciální krize dané drancováním přírody, kdy se bezhlavě odlesňují lesy i pralesy, ničí se půda i biotopy jedinečných druhů (prý kvůli užitečným produktům roztáčejícím kola globalizace a přelidnění) vzejde po náležitém sebeuvědomění snad nová udržitelnost přírodní uspořádanosti a života vůbec.
Půjde tedy o to vyjít z metafyziky dosavadních duchovních (predátorských) paradigmat, kterými jsme sevřeni, přimknout se k líbeznější filosofii přírody, k nedualistické ontologii světa. Destrukce přírody nesmí ani v nejmenším dál pokračovat, náš chtivý antropocentrismus je třeba radikálně vykořenit. Člověk prohlédne a dá přednost harmonickému soužití s přírodou a jsoucnem v celku, naučí se nechávat věci a jsoucna spíš „na pokoji“, získá tak filosofický postoj nechání-být, udrží druhovou rozmanitost a odevzdá se (svobodně a něžně) hře bytí.
Změna paradigmat
Co ale konkrétně dělat, abychom se k tomu přiblížili, abychom přestali s redukcí přírody jen na něco k vytěžení – tedy nepoužívat ji jako skládku a bezmezně vyčerpávaný zdroj, neničit biologickou rozmanitost? Beze změny paradigmat, jež vládnou naší skutečností, to asi nepůjde. K určité proměně socioekonomického systému současnosti bude muset rychle dojít, a to nejtěžší je přitom zachovat naši svobodu, nepropadnout nějakému mechanickému sociálnímu inženýrství, k čemuž mají levičáci, jak víme z dějin, výrazný sklon. Pravičák by zase měl v sobě probudit ryzího konzervativce a uvědomit si, že se svobodou musí jít ruku v ruce i odpovědnost. Měl by pochopit, že základem konzervativního postoje je péče o přírodu, o to, aby další generace lidí mohly žít v kvalitním životním prostředí. Obě síly se mohou samy v sobě překonávat, a spět tak k smíru a odpuštění, k tvůrčímu řešení současných naléhavých problémů.
Porozumění živoucímu celku přírody může stát na prvním místě našich zájmů. Uvědomujeme si, že příroda i nás nese a udržuje při životě. Půjde o to spojit další příznivý vývoj světové civilizace s ochranou ekologické, přirozeně-přírodní uspořádanosti. Musí nás ovšem více zajímat pravda bytí, a ne zisk, který vyplývá z naší pragmaticky dobyvačné činnosti. Kolem toho se dnes svádí boj a půjde o to, aby co nejvíce politiků i všech ostatních lidí bylo environmentálně naladěno, pochopilo své antropocentrické iluze, překonalo různé dualismy ve vztahu člověk-příroda. Tak lze vitálně spět k obnovenému chápání řádu světa a harmonie prabytí.
Vše, čím nyní stále žijeme a co se projevuje v našem doposud stále provozovaném voluntárním nihilismu, se kterým přistupujeme ke světu, bude nutno zproblematizovat a nově nahlédnout, vytrhnout to jako jedovatého hada ze svých úst (Nietzschův obraz) a uvidět samu ontotvornou sílu přírody a kosmu. Pravou míru tak může člověk opět čerpat z naladění na skrytou sílu bytí. Nebude více poškozovat živou přírodu, lidská duchovní kultura a technika se zbaví pansky manipulativního postoje k přírodě, nastane konec machinativního chytračení s bytím, objeví se nové světlo života.
Obnova rovnováhy
Z předchozího plyne, že zjevně nastává období náležité regulace stávajícího globálního kapitalismu, který vede sice k nebývalému konzumu, ale též k vyvražďování zvířat (např. plejtváků, keporkaků, žraloků, nosorožců, tygrů atd.), k pustošení všech ekosystémů (pralesy se mění v savanu), k necitlivému zacházení s krajinou, s lesy a vodami (kam se bezostyšně vypouštějí prudké jedy). Obnova rovnováhy může vzejít jedině z ladění ryzího zdroje prabytí, odkud lze čerpat i pro člověka pravou míru. Po nabytí této míry se lze přiměřeně vlídně chovat (a prakticky a politicky jednat – s nejvyšší pokorou a úctou) ke světu kolem sebe a k přírodě zvláště. Pak se i u člověka objeví nejvyšší zdraví. Platí to zejména pro oportunistické politiky, kteří si vesele užívají zbývajícího blahobytu a podle nichž nás „žádné klimatické peklo nečeká“. Nově nabytá svoboda člověka osvobodí a podnítí k porozumění pravdy bytí a tomu odpovídajícímu citlivějšímu jednání vůči světu, přírodě i sobě navzájem. Tehdy život zas bude nadějeplně překypovat, ne nihilisticky mizet.