Když se rozkročím na střelnici a zvednu bouchačku, vždycky mě trošičku překvapí, jak je těžká. Najednou mě napadne, že "bouchání" opravdu není žádná sranda. A někdy v tom okamžiku se začnu podvědomě bát hluku výstřelu. Těším se, až stisknu spoušť, jenže můj strach mě zároveň drží zpátky.
Pak se uklidním. Tenhle klid je na střílení snad to nejlepší. Klid těsně před výstřelem - a ještě daleko větší klid, který přijde po něm.
Bouchačka se mi v rukou zázračně odlehčí. Mířím a nemusím ji už vyvažovat. Spíš pistole vyvažuje mě, dokonce mě snad táhne nahoru!
Teď už se soustředím jenom na terč. Na to přihlouplé papírové kolo před sebou. A vždycky si vzpomenu na něco, co mě ten den nadchlo nebo dožralo. Potíže ve firmě, hádka po mobilu s obchodním partnerem, něco, co jsem měl anebo neměl říct partnerce. Vzpomínka mi přelétne přes mířidla jako štiplavý obláček. A pak už se nevznáším. Pak už jenom mířím. Svět se zastaví. VÍM O DVOU PEVNÝCH BODECH - jeden je terč, druhý jsem já. Ucítím takové zvláštní šimrání, které začne - proč to nenapsat - pod šourkem. Běží mi po břiše nahoru. Nakonec ho ucítím v bradavkách.
"Beng! Prásk! Řach!" jak se píše v komiksech. Fór je, že vlastně NEVÍM, jak výstřel zní. Nikdy jsem ho neslyšel, protože v momentě, kdy stisknu spoušť, mě ohluší blažená euforie. Zaostřím na ďuznu v terči. A teď - nevím, jak to popsat - najednou ten papírový ovál už pro mě není jenom kus papíru. Jak jsem do něj udělal díru, nějak jsem se s ním propojil. Už mi zdaleka není lhostejný. Jako bych s ním začal mít něco společného.
A znovu se vrátí myšlenky na to, co se ten den povedlo, nebo co jsem zbodal. Co jsem jí měl říct! Konečně to vím! Jeden výstřel, a všechno se zdá být jasné! Vyřešené! Fakt hotový komiks, kde "ten dobrý" rozčísne svou pětačtyřicítkou jakoukoli šlamastyku.
Jak mi říkal starý Motyčka, který mě učil bouchat, a to byl panečku pan střelec: "Musíš bejt klidnej. Ale zároveň nesmíš bejt lhostejnej. Nejlíp je představit si něco, co buďto miluješ nebo nenávidíš."
O tomhle bouchání je, neteřinko. Terč je jako někdo, koho miluju nebo nenávidím. A možná si i na momentík představím, že tam někdo takový doopravdy stojí. Jo, střílení není jen tak, neteřinko! Ten moment, kdy stisknu spoušť, se totiž podobá okamžikům, kdy mi na někom záleželo ze všeho nejvíc na světě! Kdy jsem s ním chtěl mít co nejvíc společného!! Když kulka vyletí z hlavně, ono je to trochu jako tisíckrát zrychlený polibek!!!
Možná to je to, čeho se při bouchání bojím, neteřinko.
Že jednou budu mít před sebou někoho skutečnýho.
Dostřílím a jakoby vyfouknu z hlavně kouř, abych z toho zase udělal pouhou víkendovou zábavu.