Lidé od nepaměti bojují se složitostí prostředí, ve kterém existují. Pravěký člověk zápasil s objevováním primitivních nástrojů a nedovedl si vysvětlit řadu přírodních jevů, periodicitu ročních období. Aby se z toho nezbláznil, vytvořil si příběh o bozích, kteří tyto jevy ovládají a působí. Bylo mu to tak bližší. Protože toho nejasného bylo mnoho, bylo mnoho i bohů a vznikl polyteismus. Tím, jak lidé získali více znalostí a pronikali do řemesel, ztráceli bohové trochu na záhadnosti a získávali i lidské vlastnosti včetně neřestí, jako například ve starém Řecku nebo Římě. Velkým pokrokem, dnes bychom řekli globalizací, bylo shrnutí všech bohů do jednoho velkého a všemocného. Vzniklo monoteistické náboženství.

Náboženství bylo úspěšné a mělo dlouho navrch a rozum si jen pomalu razil cestu spolu s rozvojem řemesel a technologie. Načala to už renesance, ale dovršilo osvícenství v 18. století. Rozum si vydobyl své pevné místo vedle víry a nastal rozvoj věd. Bouřlivá technická revoluce a století páry utvrzovalo lidi v tom, že rozum dovede vysvětlit vše, a náboženství se pomalu přesunulo do osobní, intimní sféry. Rostla vzdělanost a i církev byla nucena uznat rozum a vědy. Ještě rozšíření elektřiny byli lidé schopni pojmout a porozumět mu. Pak však nabral vědecko-technický rozvoj charakter spíše exploze. Pomohly tomu i dvě světové války a jaderné soupeření supervelmocí. Život se nejen zrychlil, ale stal se i složitějším. Jak funguje parní či spalovací motor, byl ještě schopen pochopit i průměrný člověk, ale co je schováno v rádiu, tranzistoru, počítači či tomografu, je už pro naprostou většinu lidí španělskou vesnicí. Je to jakási černá skříňka, která funguje. Natož když se mluví o velkém třesku, kvantové mechanice či teorii relativity. Na lidi útočí digitalizace, bezhotovostní placení i bankovnictví. A po pár letech je vše zase trochu jinak.

To pochopitelně lidi frustruje. Před sto lety člověk absolvoval odbornou školu a získané vědomosti mu vystačily na celý život. Ne tak dnes, kdy se vše rychle mění a zastarává a člověk je nucen se v průběhu života několikrát rekvalifikovat. Stává se nervózním navzdory blahobytu, který ho obklopuje. Najednou je jen uživatelem, ne hybatelem. Životem neprochází, ale je jím vláčen. A tak začíná rezignovat na fakta, kterým stejně málo rozumí.

Často se mluví o době postfaktické, kdy jsou fakta nahrazována emocemi, názorem. Podle výzkumu odborníků nizozemské Wageningen University & Research (WUR) a americké Indiana University se ve veřejném prostoru stávají fakta stále méně relevantními. A jejich místo zaujímají nevypočitatelné a nebezpečné emoce. Vědci analyzovali texty a jazyk milionů knih. Zjistili, že zhruba od roku 1850 v knihách výrazně roste počet „racionálních“ slov souvisejících s uvažováním, jako jsou „určit“ nebo „závěr“. Naopak „intuitivní“ slova související s lidskou vlastní zkušeností, například „cítit“ nebo „věřit“, z knih významně mizí. Tento trend racionality pokračoval až roku 1980. Pak se však najednou zlomil a od té doby se propadá, a to strměji, než předtím rostl. S úpadkem racionality nastupují emoce. Lidé byli okouzleni rozumem a jeho výtvory, pokud jim dokázali rozumět. 

Když tuto schopnost ztrácí, utíkají se do náruče emocí. Hledají si znovu nějaký příběh. Totéž se dá jistě prokázat statistikou hledaných pojmů ve vyhledávačích typu Google. Internet nám to neusnadňuje, protože jsou tam fakta i nesmysly. Ze světa prošpikovaného technologiemi, který byl stvořen rozumem, se paradoxně vytrácí racionalita. Tu drží jen úzká skupina tvůrců. Zmatený člověk náhle věří konspiračním teoriím, populismu, které mu dávají jednoduchý srozumitelný návod. Konečně něco pochopitelného. Místo věcmi podstatnými, které se mu vzdalují, se zabývá věcmi druhotnými. Je snadnější vymýšlet přehnanou politickou korektnost, množinu pohlaví a identity založené na pocitech. Rýpat se emocionálně v historii. Nastal odklon od technických věd k těm společenským, které se snadněji studují a kde se pak místo znalostí dá živit i názorem. Lidé objevili, že pravda se nemusí hledat, ale že se o ní dá i hlasovat.

Lidé jsou přehlceni informacemi. Jsou z nich zmateni a nedokážou si efektivně vybírat. Snadněji zaujme to negativní, s nádechem senzace. Odtud už je jen krok ke sklouznutí do určitých bublin, kde jste zásobováni tím, co rádi slyšíte. Jsme znejistěni a nejsme schopni regulovat své prožívání. Sklouzáváme k naštvanosti a negativizmu. Nebojujeme rozumově s názorem, ale emocionálně s jeho nositelem.

Před sto lety vyšel sedlák do polí a kochal se zlátnoucím lánem obilí jako výsledkem své práce s příjemným pocitem zadostiučinění. Komu se něco podobného podaří dnes? Výsledky naší práce jsou často abstraktní a při jejich ukončení už čekají další dva až tři neodkladné úkoly. Od rozumu utíkáme i k zábavě. Není naší nejlepší vizitkou, že nejlépe placenými jsou sportovní, či pěvecké a herecké hvězdy, které moc nevytvářejí a jejichž cílem je bavit davy. Ještě naši dědové v dětství hltali příběhy o cestovatelích, výzkumnících a vědcích, obdivovali je a chtěli být jako oni. Byli by z nás zklamáni? Asi ano. Obdivovali by sice, co vše jsme dosáhli, ale litovali by nás. Jak se prospěcháme životem a jakým informacím jsme ochotni popřát sluchu.

Teď by to chtělo nějaký optimistický závěr, naznačit východisko či cestu. Rozhlížím se, ale nic se nerýsuje. Možná budeme muset ještě klesnout hlouběji, zabřednout do tenat iracionality, než se zase lidem rozsvítí a najdou selský rozum. Rozum, který sice nemusí zatím rozumět všemu, ale který ví, co a proč. Držím nám palce.