ÚVAHA: „Kdy nastane konec války?“
V moderní civilizaci byla a je hlavním cílem mírových vyjednavačů, zprostředkovatelů, mediátorů a (s nadsázkou řečeno) všeho pokrokového lidu snaha o smíření, otupení hran, diplomatická řešení sporů, zkrátka dosažení míru (mírů). Otázka, která je, pokud jde o jakoukoliv válku, někdy vědomě, jindy podvědomě, kladena, tak zní: „Kdy nastane konečně její konec? Je mírové řešení sporu v dohledu nebo (zatím) v nedohlednu?“
A vskutku: je obrovským úspěchem moderní sofistikované diplomacie, že se podařilo zabránit eskalaci mnoha sporů a že západní civilizace požívá historicky nadstandardně dlouhé období míru. Konfigurace světa založená na nadnárodních organizacích, na volném obchodu, na růstu středních tříd či na win-win strategiích přináší nemálo pojistek a nástrojů k podpoře mírové koexistence států. S jinak leckde zpochybňovanou „fukuyamovskou interpretací“ novodobých dějin se v lecčems bezděky počítá. Nekladou se totiž otázky, zda skončí válka (války), ale kdy skončí. Je ale tento úhel pohledu objektivní?
Předně, válečný spor téměř archetypální, tedy spor Izraele a Izmaelitů, je sporem trvajícím celá tisíciletí a nezdá se, že by se jeho vyřešení přiblížilo (při vší úctě k Šimonu Peresovi, nechť je mu nebe milostivo) zrovna závratnou formou. Historické animozity mezi národy a náboženstvími, jakkoliv úspěšně završovány mírovými smlouvami, nalézají v průběhu staletí stále nové a nové hostitele. „Fukuyamovci“ však (budiž použity uvozovky, neboť sám Fukuyama si prorokovanou umírněně liberálně-demokratickou budoucnost nijak neideologizoval) uvažují v optimistických kategoriích typu „islám si ještě prožívá svůj středověk, který má moderní liberální křesťanství už za sebou“.
Ovšem otupují se opravdu hrany západní společnosti nebo naopak přibývá potenciálních rozbušek, a to nejen národnostních a náboženských, ale i klimatických, vědecko-technických, sociologických, demografických, sexuálně-etických či jiných? (Laskavý postmoderní čtenář si jistě najde škatulku podle svého gusta.) Posilují ve společnosti důsledky negativních externalit (nežádoucích nezamýšlených důsledků našich rozhodnutí) nebo pozitivních externalit (nezamýšlených bonusů v podobě volné ruky trhu)?
Tak jako se civilizacemi vine červená nit optimismu, míru a pokroku, tak se jí paradoxně vine i nit překvapivě blízkých soudných dní, apokalyps, náhlých zhroucení civilizací a v poslední době navíc audiovizualizacemi živených katastrofických představ o pádech meteoritů, bakteriologických zamořeních či splašených nanorobotech. Přesycený mediální prostor nabízí historicky bezprecedentní vysněné představy míru a blahobytu (nelze-li jinak, pak alespoň únikem ku genetické optimalizaci a matrixofilní virtualitě), i absolutního zhroucení všeho a všech v řádech měsíců, ne-li týdnů. Je úsměvné, že oba tyto extrémní koncepty v sobě mají zrnka pravdivého poselství.
A propos, že by Velký konec mohl přijít v podstatě ještě dnes, naznačuje kupříkladu hypotéza nazvaná The Big Crunch, tedy teorie náhlého zhroucení vesmíru do původní singularity. Připuštění podobných teorií ve vědecké obci v kombinaci s takřka babylonským arzenálem rozličných pák a nástrojů, kterými dnešní lidstvo disponuje, aby potvrdilo své božské ambice, dává v posledku reálnější obrysy představě závěru dějin psané vpravdě podle adventistických a evangelikálních not (oněmi božskými ambicemi míním rostoucí potenciál vědy v podpoře našeho pohodlí a kvality života, a analogicky zdokonalování pestré palety potencionálních forem sebedestrukce). Abych však upokojil mainstreamového liberálního čtenáře, připouštím, že považuji možnost udržitelnosti naší civilizace a ekosystému v té či oné míře za stále docela pravděpodobnou - jakkoliv s klesající tendencí).
Buď jak buď, otázka „kdy nastane konec války“ v posledku nemá smysl, podobně jako nemá smysl se ptát „kdy bude vyřešen problém smrtelnosti člověka“. Rozumný člověk usiluje o zdraví, při vědomí, že jednou zemře prolezlý nemocemi. Duševně nevyrovnaný člověk investuje do psychoterapie, při vědomí, že ho jednou stejně dostihne řádově horší demence či Alzheimer. Umělecky nadaný klavírista investuje do muziky, při vědomí, že ho jednou dostihne artróza či hluchota. A diplomat investuje do míru, při vědomí, že ho jednou (možná) smete mnohem horší válka, než byl onen mír, který „vypiplal“. Na tyto paradoxy života není léku, nepočítáme-li lék v podobě Toho, který je nazýván (někdy mýticky, někdy kulturně či zvykově, a někdy niterně a doslova) Spasitelem.
Martin Luther kdysi řekl: „Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, ještě dnes bych šel a zasadil jabloň.“ Asi měl pravdu.
