Byli jsme v Rakousku-Uhersku a nelíbilo se nám tam, jsme v EU a také máme výhrady. Příznivci a odpůrci EU jsou takřka v rovnováze. V Rakousku-Uhersku se nám nelíbilo, že jsme museli poslouchat a na události a rozhodování jsme měli jen malý vliv. Situace se opakuje. Evropská unie směřuje k superstátu, právo veta malých se stává okrajovým a rozhodnutí ovlivňují jen ti velcí.

Angličané pochopili marnost snahy a raději odešli. A ty hodnoty, které nám kdysi imponovaly, se mění. Nekompatibilní imigranti mění strukturu obyvatelstva a charakter částí západních měst, šíří se genderové výmysly, MeToo, přehnaná politická korektnost a levičáctví. I běloši se tepou v rámci hnutí Black lives matter. Ale my bychom chtěli, aby záleželo i na našich životech. Na druhé straně máme Schengen, čile obchodujeme bez cel a dostáváme z EU dotace. Za ně se už postavilo leccos rozumného i zbytečného. Co tedy s tím?

V době Rakouska nám připadalo, že jako byť malý, samostatný stát, bychom si žili lépe, úspěšně a po svém. A také jsme to zrealizovali. Nebylo to jednoduché a museli jsme kvůli tomu vymyslet teorii československého národa. Hospodářství fungovalo, teorie však ne. Později jsme se sami stali takovým malým „Rakousko-Uherskem“ s pomlčkou a posléze ještě menšími. Situace v Evropě se od té doby významně změnila. Dnes už bychom to neměli jako malý nezávislý stát jednoduché, i bez ohledu na to, že by nám EU dala svou nelibost pocítit. Ve světě stále existují celní bariéry, certifikáty a preference, kdo s kým kamarádí a od koho kupuje. Ještě více, než za dob Rakouska-Uherska. Svět a zejména Evropa se mezitím stala jednou velkou vesnicí.

Jsme tedy odsouzeni k tomu být členy té party, kterou jsme si v rámci polistopadové euforie sami vybrali. To si všichni rozumní Češi uvědomují. Je to ostatně osud všech malých států a národů. Vždycky musí někoho poslouchat a nesmí si moc vyskakovat. „Volnost, rovnost, bratrství“ byl jen takový slogan. Něco jako dnes volební program před volbami. Těšit nás ale může a mělo by, že za dob sovětské party to bylo o řád horší. Navíc po odpadlících natahují chapadla ruská i čínská parta.

Co nám tedy zbývá? Držet ústa a krok, jak se říká? To rozhodně ne. Musíme trochu zlobit a hájit a prosazovat své názory a práva. Spojovat se s podobně smýšlejícími, dokud tam jsou. Jen tak je naděje, že EU se nestane superstátem nebo dokonce Čtvrtou říší, ale společenstvím evropských národů. Konec konců byla to diverzita myšlenek i národů, která dala vzniknout vědeckému a technickému rozvoji Evropy v posledních stoletích. I současnému blahobytu.