Mnohý z nás by mohl být podle logiky dnešních dnů na něco hrdý. Přirozeně jsme hrdi na výsledky své práce a úspěchy nejen při budování lepších zítřků. Je to hrdost na dosažené mety po nemalém úsilí, s velkou vytrvalostí, popř. i s trochou štěstí. Každý z nás snad měl a má své póly a osmitisícovky i cesty kolem světa. Dneska (jako už mnohokrát v minulosti) ale žasneme, jak málo stačí k hrdosti…

Stačí, když se hrdost skamarádí s hloupostí nebo si vymění šaty! To pak je hrdobce hrdý na věci, které nestojí ani za řeč, na věci, o které se ničím nezasloužil anebo k nim přišel velmi lehce (nějaká přednost či zadnost nebo vada-nevada). Postačí jen trochu pohledat a nenechávat tu svoji hřivnu potenciální hrdosti zakopanou. A tak i já jsem v této hlubině hledal a něco našel. (Pěkný protimluv a paradox z nadpisu nepočítám)

Jsem levák a navíc částečně přeučený levák! Ukázkový případ necitlivosti doby minulé i současné, která sice už leváky násilím nepřeučuje, ale k lidem jako já se staví nevšímavě.

Ani bych si na spojení levosti a hrdosti nepomyslel, ale pochod hrdosti se náhodou nebo řízením osudu téměř kryje s Mezinárodním dnem leváků. Každý jsme nějaký, ale ne každý je na to hrdý, a to, že je někdo hrdý, je tak ta viditelnější odchylka než to, že je nějaký.

U leváků se v onen mezinárodní den tato odchylka statisticky presentuje, vzpomíná se na staré časy, kdy leváci bývali šikanováni, přeučováni násilím, a také na doby, kdy pro svoji odchylku byli implicitně považováni za gaunery a škůdce.

Dneska to vypadá jako idylka. Leváci mají svobodu, mohou vykonávat téměř všechny profese (pokud na ně nejsou zrovna leví). Je to ale zároveň ukázkový příklad toho, že svoboda je poznaná nutnost. Leváci jsou svobodní uprostřed poznávané nutnosti praváctví na každém kroku.

Je to i smutný příklad rezignace jedné z našich největších menšin. Komunita je to sice nudná (na rozdíl od pestré a rozvíjející se komunity „LGBT…“ máme jen písmenko „L“), ale je nás 10–12 % populace. Pro politiky se tak nabízí možnost zaujmout voliče v době, kdy se zdá, že už jsou všechny potřeby společnosti uspokojeny – až na žízeň po spravedlnosti a narovnanosti. A u leváků je co napravovat, nespravedlnost a nevyváženost tu vládne.

A byla by to docela legrace! Jen si představte ta hesla:

Boj za přednost zleva
Levé ořechové – záruka kvality
Trestejme i pravárny našich politiků
Pryč s eurem – leva je měna levá!
Hřib levý – jedlý a chutný!
A zpíval by se spirituál: Až se k nám levo vrátí a Tam okolo Levoči a Kupředu levá.

Největší urážkou všech poctivě pracujících leváků je kolektivní odsudek: hanlivý význam levosti ve smyslu lenosti a nešikovnosti. Má obě ruce levé! Je do práce levý. A když se říká „No, to je ten pravý!“ … ironicky se míní levý!

A neméně urážlivý je i morální odsudek. Levárna je nepravost a lumpárna a i dítě zplozené mimo manželské lože je levoboček, jako by nestačil výstižný a neutrální barchant. Zato pro kvalitu a poctivost je výhradně používaná pravost.
Obraz je pravý originál (byť by malíř byl i levák).
Pravé ořechové je označení nejvyšší kvality.
A u jídla to je extrém: Pravá moravská slivovice, koláče, klobásy, víno, pravá turecká káva, maďarské lečo, české buchty, olomoucké tvarůžky, hřib pravý... Chce-li se levák kvalitně najíst, chtě nechtě musí konzumovat pravá jídla a pít pravé nápoje. Je pravda, že může konzumovat pravá jídla rukou levou. Myslivci sice pijí levou rukou, ale není to kvůli spravedlnosti, pijí levou, zatímco pravá koná atraktivnější dílo, které by levá mohla vykonávat stejně poctivě.

A politika není výjimkou. I zde mají levicové strany a ideje z historie naloženo negativní dědictví a i v současnosti je levicovost podezřelá a zdrojem pohrdání.

Vždyť ani Lenin si neodpustil knížku: Dětská nemoc levičáctví v komunismu. A i z ní možná pramení nezájem dnešních politiků o leváky.

A to je ta odvrácená tvář naší svobody, milí leváci! Nic dobrého na nás není! Kniha Slavní leváci a občas zmiňovaný boj mečem na točitých schodech, ani to, že v zásuvkách platí „levá – fáze, pravá – nulák“to nezachrání. A změna je v nedohlednu. Politici zatím nerozumně lezou „někam“ menším, ale atraktivnějším menšinám.

My sami asi pochodovat nebudeme, třebaže bychom mohli, protože na to máme copyright! (Na takovou věc nám to praváci rádi nechali! Vy, kdož jste byli na vojně, to znáte: Levá dva! Raz dva! Za zvuku písně, která by mohla být naší hymnou: Kupředu, levá!)

Jenže naše úchylka znamená, že nám funguje minimálně půlka mozku a to patrně postačí k tomu, že se asi nedočkáme pochodu hrdosti leváků. Pochody a hrdost patří těm, kterým funguje něco jiného či mají jiné duševní pochody.