Letos se v Čechách zvedla jakási vlna odporu proti "dovezenému" Santa Clausovi. A že to není česká tradice a proč mají být všude obrázky a figurky toho buclatého dobráka na saních s jeho jelínkama. A kde nám zůstal Ježíšek.

No, mezi námi děvčaty, já toho Santa Clause docela ráda. Aspoň tady. Kdo z nás by si nepamatoval na první Vánoce po emigrování do Kanady (či USA), jak jsme koukali na místní zvyky! A taky jak jsme se zašprajcovali a řekli si, že to teda ne, my si toho Ježíška vzít nedáme! Ženská půlka emigrace pekla od listopadu vánoční pečivo jak zběsilá. Vždyť mnohé z nás poprvé neměly problém nakoupit ořechy, mandle, máslo, vajíček a dalších ingrediancí bylo všude plno a za dostupné ceny! Dokonce se pamatuju, že jsem první kanadské Vánoce upekla patnáct druhů cukroví.

A to není všechno. Vyžadovala jsem skutečnou borovičku (žádnou vixlajvantovou nahrážku), sháněla ozdoby - a také kapra. Tak s tím to už bylo horší. Ve Vancouveru v té době najít obchod, kde by se kapři prodávali, mi připadalo jako úkol nad lidské síly. Jsem si jista, že "mí vancouverští" se usmívají a říkají, ale holka, to jsi měla jít tam a tam. Já to tenkrát nevěděla. Z toho měl největší radost syn, který preferoval klasický český řízek s bramborovým salátem. Ale byla štědrovečerní večeře včetně štrúdlu, stomeček voněl a pod ním byly krásné dárky. Byli jsme v Kanadě 7 měsíců, dělala jsem za minimální mzdu - a přesto to byly Vánoce velmi bohaté. V den, kdy Kanaďané pojídají krocana, jsem si dobrovolně vzala službu, aby kanadské kolegyně mohly toho obrovského opéřence upéct a rodině naservírovat.

To, že Santa Claus nosí v tu svatonoc dárečky tak, že přiletí krbovým komínem, a děti se ráno nemohou dočkat, až z postýlek vyletí ke stromečku, který doma stál už mnoho dní, mne nechávalo chladnou. Ne, to nebyla moje tradice.

Jenže pak jsem si začala všímat také dalších "vánočních úkazů". Santa Claus je jedna věc, ale hlavní součást Vánoc je skutečně i tady připomínka narození Ježíše Krista, tedy toho největšího daru, který nám Hospodin dal. Viděla jsem jesličky, andělíčky, pastýře a tři krále, betlémskou krajinu. Takže ta křesťanská vůně tady zůstala. Nikdy se neztratila. Jen někteří si ji nechali překrýt rozverností fousatého staříka s jeho veselým voláním Hohoho.

A s tím já nemohu nic dělat. Pro mne - a nakonec pro všechny Čechy doma - jsou Vánoce přece jen stále ještě svátky, kde je na prvním místě Ježíšek. Jezulátko uložené ve slámě, prosté a zároveň vznešené, jen si to musíme připomínat.

Oddělte si prosím tu vnitřní spirituální radost z narození Pána a Vykupitele od veselosti Santa Clause. Mohou klidně žít vedle sebe. Je jen na vás, jaký duch ve vašem srdci převáží. A nejen o Vánocích.

Přeju vám všem hezké dny Božího narození.

Marmora, prosinec 2006